19 C 223/2023-21 — Okresní soud v Liberci

1. Žalobce se domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit mu částku 35 104,68 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že se žalovaným uzavřel smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] dále jen„ smlouva“. Na základě této smlouvy žalobce poskytl žalovanému dne [datum] úvěr ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal tento úvěr uhradit spolu se sjednanou úrokovou sazbou 0,9 % denně z vypůjčené částky ke dni splatnosti, kdy tento byl sjednán na den [datum]. Celková částka, kterou byl žalovaný povinen žalobci uhradit, tak činila 31 644,18 Kč. Žalovaný uhradil pouze 1 500 Kč dne [datum]. Žalobce a žalovaný si ve smlouvě sjednali pro případ prodlení žalovaného s vrácením úvěru smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky (jistiny), ohledně níž je dlužník v prodlení. Vzhledem ke splatnosti úvěru dne [datum] je smluvní pokuta účtována ode dne [datum] ke dni vydání předžalobní upomínky, tj. k [datum] z částky 15 000 Kč. Žalobce smluvní pokutu vyčíslil a tuto vůči dlužníku řádně uplatnil, a to v předžalobní upomínce. Smluvní pokuta byla vyčíslena na částku 4 960,50 Kč. 2. Žalovaný zůstal v řízení nečinný, jeho stanovisko k žalobou uplatněnému nároku nebylo zjištěno. 3. Žalobce souhlasil s rozhodnutím bez nařízení jednání již v podané žalobě. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, vyzval soud žalovaného, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.”) vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný se k této výzvě nevyjádřil, ačkoliv mu byly žaloba a výzva doručeny na adresu pro doručování ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř., proto soud rozhodoval bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o. s. ř. na základě listinných důkazů založených ve spise. 4. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. Mezi účastníky řízení byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] to bez současné fyzické přítomnosti stran pomocí prostředků komunikace na dálku (internetu). Na základě této smlouvy žalobce dne [datum] poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 15 000 Kč, a to převodem na účet žalovaného uvedený ve smlouvě č. [bankovní účet]. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit v šesti splátkách, kdy poslední byla splatná ke dni [datum]. V případě nesplnění podmínek smlouvy bylo mezi stranami sjednáno, že výše úrokové sazby bude činit 0,9 % z vypůjčené částky denně. Dále byla mezi stranami sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky s níž je klient v prodlení. K uzavření smlouvy došlo okamžikem odeslání finančních prostředků na účet žalovaného. Z předsmluvních informací o spotřebitelském úvěru plyne, že žalovaný projevil vůli uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve výši 15 000 Kč. Ze všeobecných podmínek byly zjištěny podmínky čerpání úvěru a pro případ prodlení s úhradou úvěru. Z výpisu [anonymizováno] ze dne [datum] byly zjištěny pohyby na účtu č. [bankovní účet] vedeného na jméno žalovaného za období od [anonymizováno] 2021 – do [anonymizováno] 2021, mimo jiné měsíční příjem žalovaného a výše běžných výdajů, přičemž dle zjištěných údajů bylo možno dospět k závěru, že žalovaný může řádně splácet spotřebitelský úvěr, o který požádal. 5. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu věci soud po právní stránce věc posoudil následovně. Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), kterou se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Poskytnutí úvěru žalovanému přecházelo zkoumání jeho úvěruschopnosti (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dále jen„ z. s. ú.“). Povinnost splatit úvěr byla ve smlouvě dále specifikovaná tak, že žalovaný poskytnutou jistinu a úrok uhradí pravidelnými měsíčními splátkami do [datum]. Jelikož žalovaný dlužnou částku neuhradil řádně a včas, žalobci dále náleží nárok na smluvní pokutu podle § 2048 odst. 1 o. z. a § 122 odst. 1 písm. c) z. s. ú., přičemž žalovaný jako spotřebitel byl na tuto povinnost upozorněn přímo ve smlouvě o úvěru. Ujednání o smluvní pokutě a její výši nebylo shledáno nepřiměřenou (zneužívající) smluvní podmínkou (srov. § 1813 odst. 1 o. z.) a výše smluvní pokuty odpovídá podmínkám stanoveným v § 122 odst. 2 a odst. 3 z. s. ú. 6. Žalovaný v průběhu řízení netvrdil ani neprokázal, že k prodlení s vrácením úvěru, jak bylo sjednáno, nedošlo, že úvěr vrátil, popř. že dluh zanikl jinak (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2010 sp. zn. 33 Cdo 4378/2008). Soud proto soud shledal žalobu důvodnou a v plném rozsahu jí vyhověl. Nárok na úrok z prodlení pak vzniká ze zákona okamžikem prodlení s placením. Žalovaný neprokázal, že dluh splnil řádně a včas, a věřiteli tak vznikl rovněž nárok na úrok z prodlení (§ 1970 o.z.). Úrok z prodlení náleží ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ke dni okamžiku prodlení. 7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 978 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 35 104,68 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a.t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 800 Kč ve výši 378 Kč. 8. Soud při stanovení výše náhrady nákladů řízení aplikoval § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. V daném případě je naplněn předpoklad pro určení snížené sazby odměny, neboť řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech. Z obsahu návrhu je zřejmé, že se v předmětném případě jedná o návrh, mající podobu využitého vzoru, jenž se od ostatních návrhů odlišuje jen v minimální míře, a to takové, aby mohl být návrh co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizován. Jednoduchost a typovost podání je zcela zjevná, což nijak nesouvisí se skutečností, že žaloba je podána na předepsaném formuláři návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, neboť pro posouzení je rozhodný obsah, nikoliv forma podání. S výjimkou číselných údajů a identifikace žalovaného žalobní tvrzení neobsahují žádná specifika, žaloba je naopak formulována tak, aby v ní byly měněny vždy jen číselné údaje vztahující se k uzavřené smlouvě a výši dluhu. Ostatní tvrzení zůstávají neměnná a text žaloby tak lze považovat za podaný na ustáleném vzoru. Z takových okolností je nutné uzavřít, že sepsání tzv. formulářové žaloby představuje spíš administrativní úkon než provedení úkonu právní služby. Podání pro žalobce opakovaná, vydávaná podle stejného schématu, kde jsou zaměňována pouze některá, konkretizovaná skutkově jednoduchá data, jsou co do jejich vyhotovení daleko méně náročná. Odměna a náklady související s těmito úkony jsou proto obecně nižší 9. Lhůtu k plnění stanovil soud podle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvod pro její prodloužení.