19 C 97/2023-20 — Okresní soud v Liberci

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit žalobci částku 15 937 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výroku tohoto rozsudku z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum], na základě které se žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěrový rámec 35 000 Kč formou čerpání prostřednictvím úvěrové karty. Žalovaný tento revolvingový úvěr průběžné čerpal, kdy k prvnímu čerpání došlo dne [datum], a byl povinen čerpaný úvěr hradit v pravidelných měsíčních splátkách vždy k 15. dni v měsíci tvořených vedle čerpané jistiny rovněž úrokem a souvisejícími platbami za služby. Žalovaný však své povinnosti neplnil, když se dostal do prodlení s úhradou více jak tří měsíčních splátek, žalobce proto dopisem ze dne [datum] oznámil žalovanému, že došlo k zesplatnění všech jeho závazků. K účinnosti zesplatnění došlo ke dni [datum] žalovaný byl předmětným dopisem vyzván k úhradě dluhu do 10 dnů od vystavení dopisu, což žalovaný neučinil. Dluh žalovaného činí 15 937 Kč, z toho na splátkách do zesplatnění 10 245 Kč, doplatku jistiny 4 251,93 Kč, smluvní pokutě (10% z dlužných splátek) 1 024,50 Kč, úroku z prodlení 215,57 Kč a poplatku za odeslání zesplatnění 200 Kč. Žalobce dále požaduje zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši. Ke dni sepisu žaloby nebylo ze strany žalovaného na předmětnou pohledávku žalobce uhrazeno ničeho. Žalovaný byl upomínán k úhradě předžalobní výzvou, avšak bezvýsledně. 2. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o.s.ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 3. Žalovaný zůstal v řízení nečinný, proti žalobě ničeho nenamítal. 4. Při svém rozhodnutí soud vycházel z následujícího závěru o skutkovém stavu věci. Mezi žalovaným a žalobcem došlo k uzavření Smlouvy o úvěru [číslo] na základě které byl žalovanému poskytnut úvěrový limit k čerpání prostřednictvím úvěrové karty ve výši 35 000 Kč Součástí smlouvy byly rovněž Úvěrové podmínky žalobce a Sazebník poplatků. Žalovaný byl oprávněn čerpat peněžní prostředky prostřednictvím úvěrové karty poskytnuté žalobcem do stanovené výše. Úvěr byl poprvé čerpán dne [datum], o čemž svědčí„ přehled plateb“ vystavený žalobcem (dále jen„ přehled“). Žalovaný se zavázal čerpané peněžní prostředky splácet pravidelnou měsíční splátkou stanovenou žalobcem spolu s úroky z úvěru, vyúčtovanými cenami služeb, a to vždy k 15. dni kalendářního měsíce ve výši stanovené žalobcem v pravidelném měsíčním výpisu zasílaném žalovanému. Z těchto výpisů je rovněž patrno, jaké částky byly žalovaným čerpány v dalším období, rovněž také průběh splácení, účtované úroky, poplatky. Žalobce svůj tedy závazek splnil, když žalovanému umožnil čerpat úvěr do výše povoleného limitu. Žalovaný však svou povinnost splácet poskytnutý úvěr řádně a včas neplnil, což bylo prokázáno výpisy z úvěrového účtu za období do [datum]. Pro případ prodlení s úhradou splátek si žalobce s žalovaným sjednali, že žalobce je oprávněn Smlouvu vypovědět a úvěr zesplatnit. Dále byla sjednána smluvní pokuta ve výši 10 % z dlužných měsíčních splátek. Protože žalovaný úvěr čerpal, ale řádně nesplácel (do prodlení se dostal s úhradou tří měsíčních splátek), a to ani po upomínkách před zesplatněním ze dne [datum], [datum], [datum], žalobce dopisem ze dne [datum], úvěr zesplatnil a vyčíslil celkovou dlužnou částku ve výši 15 937 Kč (včetně poplatku za odeslání dopisu 200 Kč). Současně žalobce vyzval žalovaného k neprodlené úhradě celého zůstatku úvěru do 20 dní od vystavení výzvy. Z výpisu bylo zjištěno, že žalovaný po výzvě žalobce neuhradil ničeho. Dluh žalovaného činí částku ve výši 15 937 Kč. Žalovaný dále již nic nezaplatil, a to ani na základě předžalobní výzvy k plnění ze dne [datum] zaslané právním zástupcem žalobce, o čemž svědčí poštovní podací arch. 5. Soud má za prokázané, že žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ občanský zákoník“ či„ o.z.“). Podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru je ujednání o závazku úvěrujícího poskytnout peněžní prostředky úvěrovanému a povinnost úvěrovaného poskytnutou částku vrátit a zaplatit úrok. Žalobce a žalovaný se tedy v projednávané věci dohodli, že žalobce na požádání žalovaného poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a žalovaný se zavázal, že poskytnuté peněžní prostředky vrátí a zaplatí žalobci úrok za čerpání úvěru, a to vše za podmínek dále uvedených ve smlouvě a úvěrových podmínkách žalobce, na něž smlouva výslovně odkazovala. Žalobce a žalovaný se dále dohodli, že bude-li žalovaný v prodlení se splacením dluhu či jeho části, je povinen hradit úrok z prodlení v zákonné výši a dále že v případě, že je žalovaný v prodlení se splacením dluhu či jeho části, je povinen dále hradit smluvní pokutu. Žalovanému byly peněžní prostředky poskytnuty, ale nevrátil je, a proto bylo žalobě vyhověno. Strany sjednaly sazbu úroku. Pokud jde o ujednání o úročení úvěru, soud neshledal úrokovou sazbu jako nepřiměřenou. Smluvní pokuta byla sjednána platně v souladu s ust. § 2048 a násl. o. z. Žádné z ujednání ve smlouvě, které zakládají jednotlivé nároky, nebylo shledáno jako zneužívající (§ 1813 o.z.). 6. Jelikož se žalovaný dostal s placením do prodlení, vznikl věřiteli rovněž nárok na úrok z prodlení. Podle § 1968 věta první občanského zákoníku je v prodlení dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní. Podle § 1970 odst. 2 občanského zákoníku stanoví výši úroku z prodlení vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Žalobci proto byl přiznán zákonný úrok z prodlení dle výše uvedeného nařízení vlády. 7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 252 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 15 937 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a.t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. 8. Soud aplikoval § 14b AT, neboť z obsahu návrhu je zřejmé, že jde po obsahové stránce o formulace, které žalobce opakovaně, ve skutkově a právně obdobných věcech do formuláře vepisuje. Z úřední činnosti je soudu známo, že žalobcem podávané návrhy v druhově totožných věcech mají stejnou strukturu, stejné rozvržení vylíčení rozhodných skutečností a stejné formulační obraty. Je tak evidentní, že žalobce vychází při sepisování návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ze vzoru, který je u něj ustálený v těchto druhově shodných věcech. Samozřejmě je nezbytné vždy v každé věci změnit označení žalovaného a výši pohledávky, stejně jako označení smlouvy a den jejího uzavření. Toto je však pouze nezbytná individualizace ustáleného vzoru, bez níž by jinak vůbec návrh nemohl být podán. Tuto individualizaci je třeba učinit u každého návrhu. Pokud by provedení takovéto individualizace uplatněného nároku mělo vylučovat aplikaci § 14b AT, pak by ustanovení § 14b AT postrádalo jakýkoliv smysl (bylo od začátku obsolentní), neboť s ohledem na to, že každou pohledávku je třeba individualizovat, by v praxi nemohlo být nikdy použito, což tvůrce předpisu jistě nezamýšlel. Takový výklad by byl proti smyslu právní úpravy, což je nepřípustné (srov. analog. § 2 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.). Proto byl při rozhodování o náhradě nákladů řízení použit § 14b AT. 9. Lhůtu k plnění stanovil soud podle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvod pro její prodloužení.