25 C 164/2023 — Okresní soud v Liberci

Žalobce se domáhal vydání soudního rozhodnutí, kterým soud uložil žalovanému zaplatit mu částku 31 020,02 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo dne [datum] k uzavření rámcové smlouvy [číslo] (dále jen„ Smlouva o účtu“), na základě, které byl žalované aktivován běžný účet č. [bankovní účet]. Dne [datum] uzavřel žalobce se žalovaným [příjmení] [číslo] k Rámcové smlouvě – Smlouva o poskytnutí kontokorentu, na základě, které byl žalovanému poskytnut kontokorentní úvěr do výše limitu 30 000 Kč. Žalovaný byl povinen platit roční úrok z kontokorentu ve výši 18,90 % ročně a související poplatky. Žalobkyně provedla vyhodnocení úvěruschopnosti klienta. Vzhledem k závažnému porušení smluvních povinností stranou žalovanou přistoupil žalobkyně následně v souladu s ujednáním smlouvy o poskytnutí kontokorentu (čl. Ostatní ustanovení v závěru dokumentu) ve spojení s výše uvedenými Podmínkami pro používání kontokorentu dne 31. 1. 2023 k zesplatnění kontokorentu. Ke dni zesplatnění tedy byla dlužná pohledávka tvořena nesplacenou jistinou kontokorentu ve výši 30 000 Kč a nesplaceným smluvním úrokem z kontokorentu (kapitalizovaný úrok) do zesplatnění ve výši 1 413,56 Kč, který je souhrnem nesplacených smluvních úroků, naúčtovaných do dne předcházejícímu dni zesplatnění. Dále žalobkyně nárokovala částku ve výši 1 020,02 Kč složenou z částky 20,02 Kč, představující nezaplacený měsíční poplatek za neomezené zasílání informačních SMS, přičemž tato částka původně představovala částku 25 Kč, ale byl ponížen o 4,98 Kč. Současně požadovala částku 1 000 Kč, jenž odpovídá nezaplaceným nákladům účelně vynaloženým nákladům na vymáhání dluhu. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu. Celková žalovaná částka představuje částka 31 020,02 Kč Žalobkyni bylo vyhověno platebním rozkazem ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] - 7. Součástí platebního rozkazu byla tzv. kvalifikovaná výzva dle § 114b zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“). Žalovanému byl platební rozkaz doručen dne [datum] a byl poučen o tom, že pokud podá odpor, je povinen se do 30 dnů ode dne uplynutí lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu písemně v listinné nebo v elektronické podobě vyjádřit ve věci samé k žalobě, která ji byla doručena spolu s platebním rozkazem. Rovněž byl řádně poučen o tom, jaké důsledky bude mít jeho případná nečinnost, včetně toho, že bude bez jednání rozhodnuto rozsudkem pro uznání, nepodá-li písemné vyjádření ve věci. Žalovaný podal proti platebnímu rozkazu včasný odpor, který byl soudu doručen dne [datum] s tím, že toliko uvedl, že s nárok uplatněným v žalobě nesouhlasí a činí spornými tvrzení uvedená v žalobě. Do dnešního dne se ale žalovaný k podané žalobě nevyjádřil ve [anonymizováno] § 114b o. s. ř., když svá tvrzení nedoplnil alespoň o základní rozhodné skutečnosti, na kterých staví svoji procesní obranu. Dle § 114b odst. 5 o. s. ř. jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu dle § 114b o. s. ř. včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby. Dle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozhodne soud rozsudkem pro uznání také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti žalovanému žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 a § 114c odst. 6). Dle § 153a odst. 1 o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Dle § 153a odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír. Soud dospěl k názoru, že formální předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání byly splněny a uplatněný nárok není v rozporu s předpisy hmotného práva. Mezi žalobkyní a žalovaným existuje závazkový vztah týkající se kontokorentního úvěru. Soud posoudil věc po právní stránce tak, že na vztah žalobkyně a žalované dopadá ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „občanský zákoník“). Žalovaný, co by osoba úvěrovaného, která uzavřela úvěrovou smlouvu s žalobkyní je povinna vrátit úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, což však ale žalovaný nesplnil, když poskytnuté peněžní prostředky nevrátil a to ani z části – resp. to ani netvrdil. Dle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. V souladu s výše citovanými ustanoveními byl žalovaný, jako úvěrovaný povinen vrátit úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky řádně a včas. Tuto povinnost však žalovaný nesplnil a je v prodlení. Protože se žalovaný svým jednáním dostal do prodlení s placením peněžitého závazku, má žalobkyně v souladu s § 1970 občanského zákoníku nárok i na úrok z prodlení. Jelikož žalobkyně požadovala výši úroků z prodlení v souladu s nař. vl. č. 351/2013 Sb., je její nárok i v této části po právu a soud žalobě i v tomto směru vyhověl. Protože se žalovaný ve stanovené lhůtě nevyjádřil (lhůta k vyjádření uplynula), má soud za to, že uplatněný nárok uznal, resp. nastala fikce tohoto uznání. Protože povaha věci, kdy by se účastníci ohledně sporného nároku mohli jinak dohodnout, takovému řešení nebrání, vyhověl soud žalobě rozsudkem pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 114b odst. 5 o. s. ř. Žalovaný ve věci podal včasný odpor proti vydanému platebnímu rozkazu. Nicméně žádným, tím méně kvalifikovaným, způsobem neodůvodnil svůj nesouhlas s žalobním návrhem a nesdělil ničeho na svoji obranu, ač k tomu byl výslovně vyzván. Neprojevil žádným způsobem svůj (aktivní) zájem na bližší projednání věci a vyřešení sporu, ale omezil se toliko na sdělení pasivního nesouhlas, který není možno považovat za překážku bránící vydání rozsudku pro uznání. Rozsudek soud toliko veřejně vyhlásil, když není dle § 153a odst. 4 o. s. ř. třeba v takovém případě nařizovat jednání. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř., když soud neshledal podmínky pro její prodloužení či plnění ve splátkách. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že soud přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 1 242 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 242 Kč. Protože jde o rozsudek pro uznání, soud v odůvodnění uvedl pouze předmět řízení a stručně vyložil důvody, pro které rozhodl rozsudkem pro uznání (§ 157 odst. 3 o. s. ř.).