22 C 301/2025-81 — Okresní soud v Liberci

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu domáhal zaplacení částky 36 668 Kč s příslušenstvím z titulu pohledávky, kterou nabyl postoupením od společnosti , právnická osoba, Tvrdil, že jeho právní předchůdce uzavřel se žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byl žalovanému postupně poskytnut a dodatky navyšován spotřebitelský úvěr až do celkové výše 30 000 Kč, a že žalovaný svůj dluh řádně a včas nesplnil.2. V průběhu řízení vzal žalobce žalobu částečně zpět co do částky 278 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 3. 1. 2025 do zaplacení. O tomto zpětvzetí bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Liberci č. j. , spisová značka, ze dne , datum, , které nabylo právní moci dne 19. 3. 2026, tak, že řízení bylo v uvedeném rozsahu podle § 96 odst. 1 a 2 o. s. ř. zastaveno. Předmětem řízení tak po částečném zastavení zůstal nárok na zaplacení částky 36 390 Kč s příslušenstvím.3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Namítal především, že právní předchůdce žalobce před poskytnutím úvěru ani před jeho opakovaným významným navyšováním řádně neposoudil jeho úvěruschopnost, a že je proto smlouva podle zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Současně tvrdil, že na poskytnuté plnění již uhradil částku převyšující jistinu. Dále namítal, že nebylo řádně prokázáno uzavření smlouvy v elektronické formě a nezměnitelnost jejího obsahu, že smluvní ujednání o úrocích, dalších platbách a RPSN jsou v rozporu s dobrými mravy a že žalobci nemá být přiznána náhrada nákladů řízení.4. Žalobce ve vyjádření k odporu žalovaného naopak setrval na tom, že smlouva byla uzavřena platně, že význam verifikační platby pro uzavření samotné úvěrové smlouvy není rozhodný, že úvěruschopnost žalovaného byla posuzována na základě tvrzení žalovaného, lustrací v registrech a úvěrové historie, a že sjednané úrokové a další platební podmínky včetně uváděného RPSN odpovídaly povaze krátkodobého nezajištěného mikroúvěru. Současně nejprve tvrdil, že žalovaný uhradil pouze částku 278 Kč, následně však na výzvu soudu uznal i další platby žalovaného, které ovšem označil za úhrady na prodloužení splatnosti úvěru.5. Soud provedl dokazování listinami obsaženými ve spise, zejména návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, smlouvou o úvěru č. , hodnota, , dodatky č. , hodnota, až 11 k této smlouvě, smlouvou o postoupení pohledávek, obchodními podmínkami původního věřitele, přehledem plateb, výpisy z účtu, předžalobní výzvou, odporem žalovaného, jeho doplněním, vyjádřeními žalobce a podáním žalobce ze dne 2. 4. 2026. Soud při hodnocení věci vycházel nejen z jednotlivých listin samostatně, ale i z jejich vzájemné souvislosti, přičemž za významné považoval i skutkové okolnosti výslovně tvrzené samotným žalobcem v průběhu řízení, zejména pokud jde o způsob posouzení úvěruschopnosti žalovaného a rozsah jím uznaných plateb.6. Z provedených důkazů soud zjistil, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému dne , datum, spotřebitelský úvěr v částce 1 400 Kč. Následnými dodatky byl úvěr v krátkém časovém úseku opakovaně navyšován až na celkovou částku 30 000 Kč. Ze skutkových tvrzení samotného žalobce i z jím předložených listin přitom vyplývá, že při posouzení úvěruschopnosti měl původní věřitel vycházet z tvrzení žalovaného o příjmech a výdajích, z lustrací v registrech a z úvěrové historie, žalobce však současně výslovně uvedl, že nedisponuje dokumentací k provedeným lustracím ani podklady ohledně tvrzených příjmů a výdajů žalovaného. Žalobce rovněž nijak konkrétně netvrdil a neprokázal, jak bylo posouzení úvěruschopnosti provedeno při jednotlivých významných navýšeních úvěru.7. Z podání žalobce ze dne 2. 4. 2026 soud dále zjistil, že žalovaný uhradil právnímu předchůdci žalobce dne , datum, částku 2 224 Kč, dne , datum, částku 4 140 Kč, dne , datum, částku 6 900 Kč, dne , datum, částku 6 900 Kč, dne , datum, částku 6 900 Kč, dne , datum, částku 4 980 Kč a dne , datum, částku 278 Kč, celkem tedy 32 322 Kč. Žalobce sice tvrdil, že kromě částky 278 Kč byly tyto úhrady použity na prodloužení splatnosti úvěru, toto tvrzení je však významné toliko z hlediska smluvních ujednání, z nichž již po právním posouzení věci nelze vycházet.8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.9. Podle § 87 odst. 1 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Důkazní břemeno ohledně řádného posouzení úvěruschopnosti tíží věřitele, v tomto řízení tedy žalobce jako právního nástupce původního věřitele. Žalobce však sám tvrdil, že nemá k dispozici podklady o příjmech a výdajích žalovaného ani dokumentaci o provedených lustracích. Tvrzení, že úvěruschopnost byla vyhodnocena na základě prohlášení dlužníka a blíže nespecifikovaných lustrací, aniž by byly předloženy konkrétní podklady, nepostačuje k prokázání důkladného posouzení ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.11. Uvedené platí tím spíše za situace, kdy byl původně poskytnutý úvěr ve výši 1 400 Kč v krátké době opakovaně a významně navyšován až na 30 000 Kč. U takového postupu zákon výslovně požaduje nové posouzení úvěruschopnosti při významném navýšení závazku. Žalobce netvrdil a neprokázal, jaké konkrétní informace byly zjišťovány a vyhodnocovány před jednotlivými navýšeními, zda byly ověřovány příjmy, běžné výdaje a další závazky žalovaného a z jakých podkladů původní věřitel vycházel při závěru, že žalovaný bude schopen úvěr splácet bez důvodných pochybností.12. Soud proto uzavírá, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně splnění povinnosti podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Následkem toho je neplatnost smlouvy podle § 87 odst. 1 citovaného zákona. Za tohoto stavu žalobci nenáleží smluvní úrok, smluvní pokuta ani úrok z prodlení odvozený od smluvně uplatněného dluhu; žalovaný je povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu.13. Poskytnutá jistina činila celkem 30 000 Kč. Žalobce sám v řízení uznal, že žalovaný uhradil celkem 32 322 Kč. Námitka žalobce, že převážná část plateb byla určena na prodloužení splatnosti úvěru, nemůže obstát, neboť po závěru o neplatnosti smlouvy nelze vycházet ze smluvních ujednání o ceně úvěru ani o úplatě za prodloužení splatnosti. Veškeré uhrazené částky bylo nutno započíst na povinnost vrátit jistinu. Žalovaný tedy poskytnutou jistinu zcela uhradil, a to dokonce v částce převyšující její výši.14. Za této situace není důvodný ani eventuální nárok z bezdůvodného obohacení v rozsahu žalované jistiny, neboť plnění odpovídající poskytnutým peněžním prostředkům bylo žalovaným již vráceno. Žaloba proto není důvodná ani po této právní stránce.15. Soud považuje za nutné výslovně uvést, že obsah omluvy žalobce z jednání byl v podstatných bodech v rozporu s obsahem spisu. Tvrzení žalobce, že žalovaný byl v řízení od počátku nečinný a netvrdil ani neprokázal žádné skutečnosti způsobilé zpochybnit uplatněný nárok, je objektivně nepravdivé. Žalovaný podal včasný odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu, tento odpor řádně odůvodnil, následně jej podrobně doplnil rozsáhlou skutkovou i právní argumentací a předložil listiny k prokázání svých tvrzení, zejména přehled plateb a námitky směřující k neplatnosti smlouvy pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti. Žalobce tedy ve své omluvě nepopsal procesní stav věci korektně.16. Žalobce se přesto k jednání nedostavil, ačkoli mu muselo být z dosavadního průběhu řízení zřejmé, že věc je mezi účastníky skutkově i právně sporná a že jím uplatněný nárok je žalovaným konkrétně a soustavně zpochybňován. Svou neúčastí se žalobce vědomě připravil o možnost reagovat na průběh dokazování, vyjádřit se k jeho výsledkům a případně doplnit svá tvrzení a důkazní návrhy. Nemohl tak využít ani procesního prostoru, který účastníkům poskytuje jednání před soudem, včetně reakce na poučení soudu podle § 118b odst. 1 a § 119a odst. 1 o. s. ř. Jestliže za této situace žalobce současně bagatelizoval procesní aktivitu žalovaného a prezentoval věc jako prakticky nespornou, jde tato procesní strategie plně k jeho tíži. Nelze přisvědčit tomu, že by neúčast žalobce byla odůvodněna pouz