Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 12 970 Kč s příslušenstvím a dále smluvní pokuty ve výši 3 752 Kč s odůvodněním, že žalovaný uzavřel dne , datum, se žalobcem smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč, které byly žalovanému zaslány na účet č. , č. účtu, dne , datum, . Žalovaný se zavázal za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek ve výši 2 470 Kč, přičemž jistina i poplatek byly splatné dne 10. 10. 2024. Žalovaný své smluvní závazky neuhradil řádně a včas a ke dni podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu neuhradil na dluh ničeho.2. Žalobce dále tvrdil, že zápůjčka byla žalovanému poskytnuta prostřednictvím webové stránky www., Anonymizováno, .cz, na níž si žalovaný zvolil parametry zápůjčky, vyplnil žádost o poskytnutí zápůjčky, zadal své osobní údaje včetně telefonního čísla a e-mailové adresy a zaškrtl prohlášení, že se seznámil se zněním smlouvy o zápůjčce a všeobecných obchodních podmínek, těmto dokumentům porozuměl a souhlasí s jejich zněním. Žalobce uvedl, že totožnost žalovaného byla ověřena skenem dokladu totožnosti, ověřovací korunovou bezhotovostní platbou a kontrolou shody jména majitele účtu, na nějž byla následně zápůjčka vyplacena. Smlouva měla být žalovaným podepsána elektronicky PIN kódem zaslaným na jím uvedené telefonní číslo. Žalobce rovněž tvrdil, že smlouva včetně všeobecných obchodních podmínek byla žalovanému po uzavření odeslána e-mailem na jím zadanou e-mailovou adresu.3. Ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalobce v žalobě uvedl, že před uzavřením smlouvy si od žalovaného vyžádal informace o jeho rodinných, pracovních, příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech a tyto ověřil na základě dokumentů vyžádaných od žalovaného, resp. případně nahlédnutím do relevantních databází. Poskytnuté informace a dokumenty měly být žalobcem vyhodnoceny a zaevidovány do zákaznické karty žalovaného. Žalobce tak dovozoval, že splnil povinnost dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když řádně prověřil úvěruschopnost žalovaného, a že na základě tohoto prověření dospěl k závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet.4. Žalobce dále požadoval vedle jistiny a poplatku též náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč představované pěti písemnými výzvami, zákonný úrok z prodlení z částky 10 470 Kč od 11. 10. 2024 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 0,10 % denně z částky 8 000 Kč ode dne 11. 10. 2024 do 23. 1. 2026 v částce 3 752 Kč.5. V podání doručeném soudu dne 5. 3. 2026 žalobce výslovně uvedl, že k prověření úvěruschopnosti žalovaného nebude doplňovat žádná skutková tvrzení. Současně uvedl, že tato skutečnost zřejmě povede k závěru o neplatnosti smlouvy dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, a navrhl proto, aby soud žalovanému uložil vrátit vše, co podle smlouvy dostal, tj. bezdůvodné obohacení, a dále uhradit zákonný úrok z prodlení a náklady řízení.6. Žalovaný zůstal v řízení zcela nečinný, k žalobě se nevyjádřil, ničeho nenamítal a k jednání nařízenému na den , datum, se nedostavil. Zástupce žalobce podáním ze dne , datum, omluvil neúčast žalobce i svého právního zástupce a vyslovil souhlas s projednáním věci v jejich nepřítomnosti.7. Z provedeného dokazování, a to zejména ze smlouvy o zápůjčce ze dne , datum, , všeobecných obchodních podmínek, upomínek, předžalobní výzvy ze dne 29. 7. 2025, podacího lístku a výpisu z běžného účtu, soud zjistil, že žalobce poskytl žalovanému dne , datum, částku 8 000 Kč na účet č. , č. účtu, . Současně bylo zjištěno, že žalovaný se zavázal vrátit žalobci částku 10 470 Kč, sestávající z jistiny 8 000 Kč a poplatku 2 470 Kč, se splatností dne 10. 10. 2024. Nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by žalovaný žalobci na uvedený dluh cokoli uhradil.8. Mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena v režimu spotřebitelského úvěru smlouva o zápůjčce, na jejímž základě žalobce přenechal žalovanému peněžní prostředky ve smyslu § 2390 o. z. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu 8 000 Kč spolu se sjednaným poplatkem 2 470 Kč ke dni 10. 10. 2024. Žalobce vedle tohoto nároku uplatnil rovněž nároky z prodlení žalovaného, a to úrok z prodlení, náklady spojené s uplatněním pohledávky a smluvní pokutu; jejich posouzení se odvíjí od platnosti smlouvy a od omezení plynoucích ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.9. Smlouva s ohledem na povahu smluvních stran byla uzavřena v režimu spotřebitelského úvěru a dopadá na ni zvláštní úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Povinnost poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost a důsledky porušení této povinnosti upravují zejména § 86 a § 87 citovaného zákona.10. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel před uzavřením smlouvy povinen důkladně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a spotřebitelský úvěr smí poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení posuzuje zejména schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splatit spotřebitelský úvěr, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o jeho finanční a ekonomické situaci.11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná a soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je v takovém případě povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Soud je povinen zkoumat, zda žalobce před uzavřením smlouvy řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného. V souladu se závěry Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 nelze otázku ověření úvěruschopnosti ponechat bez soudního přezkumu, neboť jde o podstatný předpoklad ochrany spotřebitele. Důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 1 As 30/2015 vyložil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k tomu, aby se nespoléhal pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale aby tato tvrzení též přiměřeně prověřil, typicky doložením příjmů, výdajů a dalších závazků. Obdobný přístup odpovídá i judikatuře Soudního dvora Evropské unie ve věci C-449/13, CA Consumer Finance.13. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 86 požaduje důkladné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených, zejména porovnáním jeho příjmů a výdajů a zohledněním dalších údajů o jeho finanční a ekonomické situaci. Pokud poskytovatel poskytne úvěr, aniž z výsledku takového posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. neplatná a soud k této neplatnosti přihlíží i bez návrhu; tomu odpovídá i § 588 o. z. Uvedený výklad podporuje rovněž judikatura Soudního dvora Evropské unie ve věci C-679/18, zdůrazňující povinnost vnitrostátního soudu posoudit splnění této povinnosti z úřední povinnosti. Obdobně Krajský soud v Ústí nad Labem v rozsudku č. j. 11 Co 27/2023-118 uzavřel, že v rámci posouzení úvěruschopnosti je třeba zjišťovat a prověřovat nejen příjem, ale i skutečné výdaje, náklady a závazky žadatele, a nelze se spokojit pouze s jeho tvrzeními.14. Soud nemá za prokázané platné uzavření smlouvy o zápůjčce v režimu spotřebitelského úvěru, neboť v řízení nebylo doloženo, jak žalobce konkrétně zkoumal schopnost žalovaného splácet poskytovanou zápůjčku bez důvodných pochybností, jaké příjmy, výdaje, další závazky či jiné rozhodné okolnosti u žalovaného zjistil a jakým způsobem tyto údaje ověřil. Žalobce v žalobě sice obecně tvrdil, že si od žalovaného vyžádal informace o jeho rodinných, pracovních, příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech, tyto ověřil na základě dokumentů vyžádaných od žalovaného, případně nahlédnutím do relevantních databází, a vyhodnotil je v zákaznické kartě žalovaného, tato tvrzení však zůstala zcela obecná a nekonkrétní. Žalobce následně výslovně uvedl, že k prověření úvěruschopnosti žalovaného nebude doplňovat žádná další skutková tvrzení. Neunesl tak břemeno tvrzení ani důkazní břemeno ve vztahu ke splnění povinnosti podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud je přitom povinen i bez návrhu zkoumat, zda k řádnému posouzení úvěruschopnosti došlo a zda z výsledku takového posouzení vyplývalo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Schopnost spotřebitele splácet nelze posoudit jen na základě jeho tvrzení; je třeba zjišťovat a prověřovat alespoň jeho příjmy, výdaje, dosavadní závazky a způsob jejich plnění. Za tohoto stavu soud uzavírá, že žalobce poskytl žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou zákona č. 257/2016 Sb., a smlouva je proto podle § 87 odst. 1 tohoto zákona neplatná, přičemž soud k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu.15. V důsledku neplatnosti smlouvy je žalovaný povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 dovodil, že je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná proto, že poskytovatel poskytl spotřebiteli úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou zákona č. 257/2016 Sb., nemá poskytovatel úvěru nárok na sjednané úroky a poplatky; nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny, tedy v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Výzva věřitele k vrácení jistiny z neplatné smlouvy sama o sobě prodlení dlužníka nezakládá. V projednávané věci bylo výpisem z účtu prokázáno, že žalovanému byla poskytnuta částka 8 000 Kč, přičemž nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by žalovaný na tuto částku cokoli uhradil. Žalovaný netvrdil ani neprokázal, že by svůj dluh splnil, že mu povinnost k vrácení této částky nevznikla nebo že by zanikla jiným způsobem. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 8 000 Kč. Ve zbývající části, tj. co do poplatku 2 470 Kč, nákladů za upomínky 2 500 Kč, smluvní pokuty 3 752 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 10 470 Kč od 11. 10. 2024 do zaplacení, soud žalobu zamítl, neboť tyto nároky vycházejí z neplatné smlouvy, popřípadě nebyly za daného stavu splněny podmínky pro jejich přiznání.16. Lhůtu k plnění soud stanovil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v obecné třídenní lhůtě od právní moci rozsudku, neboť žalovaný v řízení zůstal nečinný a nebyly tvrzeny ani zjištěny konkrétní okolnosti odůvodňující určení delší doby plnění podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.17. O doplatku soudního poplatku rozhodl soud podle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Poplatková povinnost za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu činila 800 Kč, zatímco za návrh na zahájení řízení o peněžité plnění do 20 000 Kč činí soudní poplatek 1 000 Kč. Jelikož věc neskončila vydáním elektronického platebního rozkazu, nýbrž rozsudkem, uložil soud žalobci doplatit rozdíl, tj. 200 Kč.18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce měl úspěch pouze částečný a žalovanému podle obsahu spisu žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.