11 C 143/2020-52 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně podala u zdejšího soudu dne 11. 8. 2020 žalobu, kterou se po žalovaném domáhala zaplacení částky 15 568 Kč s příslušenstvím s tím, že žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] z 8. 10. 2019, na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 15 000 Kč, a to ve výši 13 000 Kč na účet zákazníka a částka 2 000 Kč na účet zprostředkovatele jako jeho provize. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou sjednaných splátek a žalobkyně celý úvěr zesplatnila dopisem ze dne 24. 6. 2020. Žalovaný je v prodlení se zaplacením částky 13 153 Kč, která se skládá z dlužných splátek splatných do dne předčasné splatnosti ve výši 2 250 Kč a dlužné části jistiny ve výši 10 903 Kč. Vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal do prodlení s plněním peněžních závazků, nárokuje žalobkyně sjednanou smluvní pokutu ve výši 1 497 Kč a ve výši 618 Kč dle specifikace a dále účelně vynaložené náklady ve výši 100 Kč za každou upomínku, celkem ve výši 300 Kč (3x 100 Kč). Žalobkyně dále žádala sjednaný úrok ve výši 21,55% z dlužné jistiny do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny do zaplacení. Žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného, když žalovaný prokázal, že jeho příjmy jsou dostačující k řádnému splácení. Upomínky byly zasílány žalovanému jak prostřednictvím pošty, tak do jeho individuální datové schránky zákazníka v souladu se smlouvou o úvěru. 2. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti účastníků. Žalobkyně se omluvila a souhlasila s projednáním věci bez její přítomnosti. Žalovaný se bez omluvy nedostavil. 3. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 8. 10. 2019, úvěrových podmínek, formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, potvrzení o provedení úhrad, upomínek ze dne 22. 4. 2020 a ze dne 22. 5. 2020, oznámení o zesplatnění úvěru, listiny nazvané bonita smlouvy soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému jako zákazníkovi úvěr ve výši 15 000 Kč se sjednanou úrokovou sazbou ve výši 21,55 %. Žalovaný se zavázal splácet úvěr ve splátkách po 750 Kč měsíčně. Dle potvrzení o provedení úhrad byla žalovanému převedena na jeho účet uvedený ve smlouvě částka 13 000 Kč a částka 2 000 Kč byla převedena na účet zprostředkovatelky úvěru, jejíž jméno je uvedeno ve smlouvě. Žalovaný řádně nesplácel, když celkem uhradil částku 3 750 Kč, poslední splátku uhradil v březnu 2020. Dopisem ze dne 24. 6. 2020 byl žalovaný vyzván ke splacení celkové dlužné částky. Z obsahu vyplývá, že byl žalovaný současně upozorněn na možnost soudního vymáhání. Zásilka byla téhož dne podána k poštovní přepravě. Z čestného prohlášení ze dne 8. 10. 2019 podepsaného žalovaným s předtištěnými údaji soud zjistil, že mzda žalovaného činila 20 000 Kč, jeho měsíční výdaje na bydlení činily 3 000 Kč, splátky úvěrů 2 000 Kč a další pravidelné výdaje 3 000 Kč. Dle výpisu z centrální evidence exekucí nebyl k osobě žalovaného nalezen žádný záznam. Dle výpisu z insolvenčního rejstříku nebyl nalezen záznam k osobě žalovaného. Dle výpisu transakcí z účtu žalovaného a mzdových lístků činila mzda žalovaného v červenci 2019 částku 19 253 Kč, v srpnu 2019 částku 24 625 Kč a v září 2019 částku 17 407 Kč. 4. V posuzovaném případě byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru, jejíž náležitosti jsou upraveny v zákoně č. 89/2012 Sb. občanském zákoníku (dále jen„ občanský zákoník“) a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Toto prověření dle názoru soudu nebylo provedeno dostatečně, když z provedeného dokazování vyplývá, že úvěruschopnost nebyla prověřována předložením dokladů ze strany žalovaného ohledně výše výdajů, tyto mohly být ověřeny (např. výpisem z účtu, dokladem SIPO, nájemní smlouvou) a předložením dokladů k dalším závazkům nebo ověřením, zda a jak jsou další závazky spláceny (např. výpisem z registru [příjmení] apod.). Žalovaný předložil výpis transakcí ze svého účtu týkající se pouze mzdy, nikoli celé výpisy z účtu, prokazující jeho faktické výdaje. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost původního žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaný fakticky čerpal finanční hotovost ve výši 13 000 Kč, když částka 2 000 Kč nebyla vyplacena žalovanému (odměna za zprostředkování úvěru.) Převzal-li žalovaný předmět úvěru na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Bezdůvodné obohacení žalovaného soud vyčíslil dle obsahu spisu částkou 9 250 Kč (13 000 Kč – zaplacená částka 3 750 Kč), která představuje nesplacenou jistinu. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku, který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu ne