11 C 160/2021-50 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně se žalobou podanou Okresnímu soudu v Lounech domáhala, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit částku 60 068,24 Kč s úrokem a s úrokem z prodlení. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ původní věřitel“) smlouvu o zápůjčce [číslo] dne 24. 5. 2018, na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem. Žalovaná se zavázala zaplatit původnímu věřiteli poplatek ve výši 28 079 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky ve výši 8 577 Kč za dobu řádného trvání smlouvy (úrok ve výši 29 % ročně), odměny za administrativní činnost ve výši 11 791 Kč a odměny za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 7 711 Kč. Celkovou částku se zavázala uhradit v hotovosti v 18 měsíčních splátkách po 3 505 Kč, poslední splátka byla splatná dne 24. 11. 2019. Žalovaná neuhradila ničeho. Pohledávka byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek žalobkyni. Žalobkyně požaduje po žalované jistinu ve výši 35 000 Kč, dlužnou část poplatku ve výši 25 068,24 Kč, kapitalizované úroky ve výši 1 607,08 Kč (úrok ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny od 25. 11. 2019 do 20. 1. 2020), dále kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 3 780 Kč (z dlužné jistiny od 15. 11. 2018 do 20. 1. 2020). Původní věřitel ověřil před uzavřením smlouvy majetkovou situaci žalované doklady uvedeným v zákaznické kartě. 2. Soud věc projednal bez přítomnosti účastníků, když zástupce žalobkyně se omluvil z jednání a žalovaná se k jednání nedostavila. 3. Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] dne 24. 5. 2018 soud zjistil, že se původní věřitel zavázal poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 35 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit tuto částku včetně poplatku ve výši 28 079 Kč, který zahrnuje úrok ve výši 8 577 Kč, odměnu za administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 11 791 Kč a odměnu vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 7 711 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit celkovou částku ve výši 63 079 Kč v 18 splátkách po 3 505 Kč splatných vždy ke konci splátkového období, první splátkové období začíná běžet dnem uzavření smlouvy. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila převzetí zápůjčky v hotovosti. Výše výpůjční úrokové sazby činí 29 % a tato sazba je stanovena jako pevná pro celou sjednanou dobu trvání smlouvy. Ze zákaznické karty ze dne 24. 5. 2018 podepsané žalovanou soud zjistil, že původní věřitel prověřoval majetkové poměry žalované, kdy žalovaná potvrdila svůj čistý příjem ve výši 5 699 Kč a další příjem domácnosti ve výši 19 000 Kč, celkem 24 699 Kč a výdaje ve výši 4 000 Kč. Žalovaná uvedla nájemní bydlení, je vdova. V části, která se týká zaměstnání, je uvedeno, že bylo ověřeno z pracovní smlouvy a výplatních pásek. V části nazvané ověřené dokumenty u příjmů a výdajů povinné není uveden žádný dokument. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 a oznámení o postoupení pohledávek ze stejného dne vzal soud za prokázané, že pohledávka z výše uvedené smlouvy byla postoupena žalobkyni a původní věřitel oznámil postoupení pohledávky žalované. Zároveň byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky. Oznámení bylo dle podacího lístku podáno k poštovní přepravě. Dopisem ze dne 28. 1. 2021 byla žalovaná upomenuta o zaplacení zástupcem žalobkyně. Oznámení bylo dle podacího lístku podáno k poštovní přepravě. 4. V posuzovaném případě byla mezi původním věřitelem a žalovanou uzavřena smlouva o zápůjčce, jejíž náležitosti jsou upraveny v zákoně č. 89/2012 Sb. občanském zákoníku (dále jen„ občanský zákoník“) a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Z provedeného dokazování není jasné, zda původní věřitel prověřoval příjmy žalované též předložením dokladů ze strany žalované. I kdyby však byly ověřeny příjmy žalované, zejména pak další příjmy domácnosti, ze zákaznické karty vyplývá, že nebyly ověřovány výdaje žalované. Celkové výdaje ve výši 4 000 Kč včetně nákladů na nájemní bydlení vzbuzují pochybnost o reálnosti těchto výdajů. Původní věřitel tak neprověřoval úvěruschopnost žalované řádně. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaná ve smlouvě uvedenou finanční hotovost čerpala. Převzala-li žalovaná finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinna tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že žalované byla poskytnuta částka 35 00