11 C 185/2021-86 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu domáhala po žalované zaplacení částky 78 399,64 Kč se zákonným úrokem z prodlení a smluvním úrokem. Svůj návrh odůvodnila tím, že mezi [právnická osoba] (dále jen„ banka“) a žalovanou byla dne 30. 10. 2017 uzavřena smlouva o úvěru s pojištěním schopnosti splácet [anonymizováno] půjčka [číslo]. Na základě uzavřené smlouvy banka poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč. Úvěrové prostředky byly úročeny úrokovou sazbou ve výši 6,9 %. Vzhledem k tomu, že žalovaná nedodržovala smluvní podmínky, banka dopisem ze dne 17. 2. 2020 prohlásila celý úvěr za splatný. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 1. 2021 byla postoupena pohledávka žalobkyni. Dluh žalované vůči žalobkyni činí na jistině částku 78 399,64 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ke dni 28. 1. 2021 částku 3 759 Kč. Banka posoudila úvěruschopnost žalované na základě údajů poskytnutých žalovanou, kdy žalovaná uvedla příjem ve výši 13 500 Kč a zároveň čistý měsíční příjem domácnosti ve výši 45 000 Kč. Dále vycházela z historických dat Českého statistického úřadu, pokud jde o výdaje. Z interních zdrojů bylo zjištěno, že žalovaná měla v době podání žádosti závazky ve výši 4 420 Kč. Žalovaná na úvěr uhradila celkem částku 40 818,84 Kč. 2. Soud věc projednal bez přítomnosti zástupce žalobkyně, který se z jednání omluvil a žalované, která se k jednání nedostavila ani se neomluvila. 3. Z předsmluvních informací, smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet [anonymizováno] půjčka ze dne 30. 10. 2017, všeobecných produktových podmínek, základních produktových podmínek spotřebitelského splátkového úvěru, sazebníku poplatků, výpisu z úvěrového účtu, platební historie soud zjistil, že se banka jako věřitel zavázala poskytnout žalované jako klientovi úvěr do výše 100 000 Kč, sjednaná výše úrokové sazby činila 6,9 % ročně. Žalovaná se zavázala splácet úvěr v měsíčních anuitních splátkách včetně platby za pojistné po 1 479,40 Kč vždy k 15. dni v měsíci počínaje dnem 15. 11. 2017. Dle obchodních podmínek je banka oprávněna prohlásit všechny pohledávky z poskytnutého úvěru za splatné ke dni uvedenému v prohlášení v případě, že klient bude v prodlení se splněním jakékoli pohledávky vůči bance. Podle výpisu z úvěrového účtu byl celý úvěr čerpán dne 30. 10. 2017 a nebyl řádně splácen. Dopisem ze dne 19. 2. 2020 banka prohlásila celý úvěr za splatný ke dni 17. 2. 2020 a žalovaná byla vyzvána k zaplacení do 4. 3. 2020. Z dohody o splátkách ze dne 26. 3. 2020 soud zjistil, že žalovaná svůj dluh vůči bance uznala co do výše 80 000 Kč a zavázala se jej uhradit ve splátkách po 1 600 Kč měsíčně s tím, že je-li klient v prodlení s úhradou jakýchkoliv tří splátek, stává se zbývající část dluhu splatnou, a to 5. dnem po dni splatnosti třetí dlužné splátky. Dle platební historie žalovaná nezaplatila splátky od května 2020 do prosince 2020. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 1. 2021 a oznámení o postoupení pohledávky ze dne 2. 2. 2021 soud zjistil, že banka postoupila pohledávku za žalovanou žalobkyni a postoupení oznámila žalované. Dopisem ze dne 23. 2. 2021 podaným dle podacího listu dne 25. 2. 2021 k poštovní přepravě byla žalovaná upomenuta o zaplacení zástupcem žalobkyně. Z vnitřního informačního systému soudu soud zjistil, že žalobkyně vymáhá po žalované další postoupenou pohledávku od banky ve výši 25 999,74 Kč s příslušenstvím z titulu kontokorentního úvěru [anonymizováno]. 4. V posuzovaném případě byla mezi bankou a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru, jejíž náležitosti jsou upraveny s ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Již ze samotných skutkových tvrzení žalobkyně vyplývá, že nebyly zkoumány faktické výdaje žalované, když bylo vycházeno z historických dat Českého statistického úřadu (nebyly zkoumány faktické náklady na bydlení atd.). Není zřejmé, zda a s jakým výsledkem byly prověřovány celkové měsíční příjmy domácnosti 45 000 Kč. Žalovaná, která deklarovala příjem ve výši 13 500 Kč, pak byla v době podání žádosti značně zadlužena, když i s novou splátkou měla hradit na závazky vůči bance celkem 5 778,40 Kč. [příjmení] dostatečně nezohlednila předchozí zadlužení povinné. Úvěruschopnost nebyla prověřována řádně. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Banka jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalované ve smlouvě uvedená finanční hotovost byla poskytnuta. Převzala-li žalovaná finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinna tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění