11 C 191/2021-51 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně podala u zdejšího soudu žalobu, kterou se po žalovaném domáhala uložení povinnosti zaplatit žalobkyni částku 21 600 Kč s úrokem a s úrokem z prodlení. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] (dále jen„ původní věřitel“) smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] dne 5. 6. 2018, na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 13 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal zaplatit původnímu věřiteli úrok za půjčené peněžní prostředky ve výši 2 600 Kč za dobu řádného trvání smlouvy, odměnu za administrativní činnost ve výši 2 600 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 200 Kč. Celkovou částku se zavázal uhradit v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 390 Kč. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, když poslední splátka byla stanovena na 30. 7. 2019. Uhradil pouze částku 1 800 Kč. Pohledávka byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 žalobkyni. Žalobkyně požaduje po žalovaném jistinu ve výši 13 000 Kč, dlužný úrok a poplatky ve výši 8 600 Kč, kapitalizované úroky ve výši 3 732,52 Kč (úrok ve výši 19,32 % ročně z dlužné jistiny od 31. 7. 2019 do 15. 1. 2021), dále kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 1 931,94 Kč (z dlužné jistiny od 31. 7. 2019 do 15. 1. 2021). Původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalovaného, a to i na základě informací získaných od žalovaného, které jsou obsahem karty zákazníka a ověřeny doklady uvedenými v této kartě. 2. Soud věc projednal bez přítomnosti účastníků, když zástupce žalobkyně se omluvil z jednání a souhlasil s projednáním věci bez jeho přítomnosti a žalovaný se nedostavil. 3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 5. 6. 2018 soud zjistil, že se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 13 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit celkovou dlužnou částku ve výši 23 400 Kč, která zahrnuje částku 13 000 Kč, úrok ve výši 2 600 Kč, administrativní poplatek ve výši 2 600 Kč a částku za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 200 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit celkovou dlužnou částku v 60 týdenních splátkách po 390 Kč s tím, že první splátku je povinen zaplatit 7. kalendářní den od data uzavření smlouvy a každou následující splátku do konce dalšího následujícího týdenního období. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že převzal celou půjčenou částku v hotovosti při podpisu smlouvy. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 a oznámení o postoupení pohledávek ze dne 19. 2. 2021 vzal soud za prokázané, že původní věřitel postoupil pohledávku žalobkyni a oznámil postoupení pohledávky žalovanému. Dopisem ze dne 21. 4. 2021 byl žalovaný upomenut o zaplacení zástupcem žalobkyně. Z karty zákazníka podepsané žalovaným soud zjistil, že původní věřitel prověřoval majetkové poměry žalovaného z dokladu o výměře důchodu a složenek, kdy žalovaný potvrdil příjem (důchod) ve výši 9 925 Kč a další příjem 5 000 Kč, celkem 14 925 Kč, výdaje na bydlení ve výši 2 000 Kč a osobní výdaje 5 000 Kč, celkem výdaje ve výši 7 000 Kč. Žalovaný potvrdil nájemní bydlení, starobní důchod. 4. Z provedeného dokazování vyplývá, že původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalovaného. Toto prověření dle názoru soudu nebylo provedeno dostatečně, když úvěruschopnost byla prověřována pouze předložením dokladů ze strany žalovaného ohledně jeho příjmů. Tyto doklady pak nebyly žalobkyní předloženy a nemohly být ověřeny. Nebyly prověřovány výdaje žalovaného (např. předložením nájemní smlouvy, dokladem SIPO, atd.). Deklarované výdaje spojené s bydlením neodpovídají normativním nákladům na bydlení určeným pro rok 2018 na základě zákona o státní sociální podpoře. Z jiných zdrojů úvěruschopnost neprověřoval. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost původního žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaný ve smlouvě uvedenou finanční hotovost čerpal. Převzal-li žalovaný finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že žalovanému byla poskytnuta částka 13 000 Kč a žalovaný zaplatil celkem částku 1 800 Kč, soud určil výši bezdůvodného obohacení ve výši 11 200 Kč. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku, který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné z