11 C 275/2022-48 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně podala u [název soudu] žalobu následně postoupenou zdejšímu soudu, kterou se domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 26 160,41 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že společnost [právnická osoba] (dále jen„ banka“) uzavřela se žalovaným dne 7. 3. 2012 smlouvu o poskytování bankovních a dalších služeb, na základě které se zavázala vést pro žalovaného účet [bankovní účet]. Z důvodu podstatného porušení smluvních podmínek spočívajícího ve vzniku nepovoleného debetního zůstatku přistoupila banka k odstoupení od smlouvy. Debetní zůstatek tvoří částka 1 160,41 Kč na poplatcích po splatnosti. Banka a žalovaný uzavřeli dne 7. 5. 2020 smlouvu o povoleném debetu [číslo], na základě které banka poskytla žalovanému kontokorentní úvěr ve výši 25 000 Kč se sjednaným úrokem ve výši 21,9 %. Žalovaný poskytnutý úvěr řádně a včas nehradil, úvěr byl zesplatněn dopisem ze dne 13. 5. 2021. Dlužná pohledávka činí jistinu ve výši 25 000 Kč, smluvní poplatky ve výši 1 160,41 Kč, úrok ve výši 2 603,96 Kč od 14. 5. 2021 do 14. 6. 2021. Banka postoupila pohledávku [právnická osoba] a. s. a ta následně žalobkyni. Banka při hodnocení úvěruschopnosti klienta vycházela z údajů poskytnutých žalovaným. Byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra České republiky. Při hodnocení úvěruschopnosti klienta banka porovnávala jeho příjem a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. 2. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti účastníků. Žalobkyně se z jednání omluvila, žalovaný se nedostavil ani se neomluvil. 3. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti. 4. Ze smlouvy o poskytování bankovních a dalších služeb ze dne 7. 3. 2012, produktových podmínek, všeobecných obchodních podmínek, ceníku soud zjistil, že se banka zavázala zřídit a vést od 7. 3. 2012 žalovanému běžný účet č. [bankovní účet]. Dle výpisu z osobního účtu činil k 28. 5. 2021 záporný zůstatek částku - 1 160,41 Kč tvořený poplatky po splatnosti. Dopisem ze dne 27. 5. 2021 banka odstoupila od této smlouvy z důvodu podstatného porušení podmínek smlouvy, a to pro vznik nepovoleného záporného zůstatku na běžném účtu. Z návrhu smlouvy o povoleném debetu na běžném účtu [číslo] ze dne 5. 7. 2020, akceptace návrhu ze dne 7. 5. 2020 soud zjistil, že se banka zavázala poskytnout žalovanému na výše uvedeném účtu povolený debet do výše 25 000 Kč. Žalovaný se zavázal platit roční úrok 21,9 %. Žalovaný se jej zavázal splatit tak, že byl povinen zajistit nulový nebo kreditní zůstatek na účtu v poslední den lhůty jednoho roku. Dle výpisu z osobního účtu a dle výpisu z povoleného debetu nelze zjistit, kdy a kolik žalovaný na základě smlouvy celkem čerpal finančních prostředků a kolik celkem zaplatil, když první položky jsou evidovány od 15. 2. 2020, kdy byl záporný zůstatek - 15 000 Kč, dále je zde evidováno i čerpání úvěru ve výši 300 000 Kč. Dopisem ze dne 13. 5. 2021 banka oznámila žalovanému, že celá pohledávka je splatná okamžitě a žalovaný byl vyzván k okamžité úhradě. Dle přehledu podacích čísel byl dopis podán k poštovní přepravě dne 27.5.2021. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 6. 2021 včetně přílohy, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 13. 7. 2021 včetně podacího archu soud zjistil, že banka pohledávku postoupila [právnická osoba] a. s. a postoupení oznámila žalovanému. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 7. 2021 včetně přílohy, oznámení o postoupení ze dne 2. 9. 2021 soud zjistil, že [právnická osoba] a. s. postoupila pohledávku za žalovaným žalobkyni a postoupení oznámila žalovanému. Dopisem ze dne 6. 9. 2021 byl žalovaný vyzván k zaplacení s upozorněním na možnost soudního vymáhání. Výzva byla podána k poštovní přepravě téhož dne. 5. Dle vyjádření banky výpočet disponibilní částky byl proveden tak, že od příjmů byly odečteny splátkové výdaje, žalovaný byl kontrolován v insolvenčním rejstříku, v interní databázi, v úvěrových registrech, kdy nebyl zjištěn negativní záznam. Příjem žalovaného činil 32 176 Kč, což byl jeho průměrný příjem na běžném účtu. 6. Shora zjištěný stav soud posoudil podle práva. 7. Mezi bankou a žalovaným byla uzavřena smlouva o běžném účtu dle zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku. V souladu s ustanovením § 3077 odst. 1 zákona č. 59/2012 Sb. občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 se účet řídí tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti, i když k uzavření smlouvy o účtu došlo před tímto dnem; vznik této smlouvy, jakož i práva a povinnosti z ní vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Dle ustanovení § 2665 občanského zákoníku ujednají-li strany, že ten, kdo vede účet, umožní výběr hotovosti nebo provede převod peněžních prostředků z účtu, ač pro to na účtu není dostatek peněžních prostředků, použijí se přiměřeně ustanovení o úvěru. Na ujednání stran se tak vztahoval též zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). Z provedeného dokazování vyplynulo, že banka vycházela z příjmů žalovaného, jeho faktické výdaje nezjišťovala, ačkoli měla k dispozici výpisy z jeho účtů. Vycházela pouze z výdajů statisticky odhadnutých. Toto prověření dle názoru soudu nebylo provedeno dostatečně. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. [příjmení] jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele v