19 C 260/2017-172 — Okresní soud v Litoměřicích

1. Napadeným rozsudkem okresní soud (dále jen„ soud prvního stupně“) určil, že zástavní právo k nemovitým věcem, a to k pozemku parc. č. St. [anonymizováno] a jeho součásti - stavbě [adresa] a k pozemku parc. [číslo] zaspaných v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Litoměřice, na listu vlastnictví [číslo] pro obec Dobříň, a katastrální území [obec], zřízené zástavní smlouvou [číslo] ze dne [datum], uzavřenou mezi žalovaným [číslo] společností [právnická osoba], [IČO], je od počátku neplatné (výrok I.) a žalovaným [číslo] uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a před dovolacím soudem částku ve výši [částka], a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právní zástupkyně žalobkyně (výrok II.). 2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala určení neexistence zástavního práva k pozemku parc. č. St. [anonymizováno] a jeho součásti, stavbě [adresa] a k pozemku parc. [číslo] zaspaných v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Litoměřice, na listu vlastnictví [číslo] pro obec Dobříň, a katastrální území [obec] (dále jen„ předmětné nemovitosti“) neboť zástavní smlouvu uzavřel druhý žalovaný, manžel žalobkyně (v záhlaví napadeného rozsudku nesprávně označen jako třetí žalovaný) s právním předchůdcem první žalované (v záhlaví napadeného rozsudku nesprávné označené jako druhá žalovaná) k předmětným nemovitostem, které jsou ve společném jmění manželů, ovšem zástavní smlouva byla uzavřena bez souhlasu žalobkyně. Předmětné nemovitosti byly zakoupeny za trvání manželství žalobkyně a druhého žalovaného, v kupní smlouvě byl uveden jako kupující pouze druhý žalovaný, ale kupní cena byla hrazena ze společných prostředků manželů. V předmětných nemovitostech žijí manželé od roku 2001 dosud se dvěma syny a nachází se zde jejich rodinná domácnost. První žalovaný nesouhlasil s podanou žalobou a namítal, že při uzavření zástavní smlouvy jednal v dobré víře ve skutečnosti, zapsané ve veřejném rejstříku, kdy vlastnictví k předmětným nemovitostem bylo zapsáno pouze ve prospěch druhého žalovaného, který vystupoval jako výlučný vlastník. Žalobkyně, která i s rodinou v předmětné nemovitosti bydlí šestnáct let, musela vědět a při vynaložení náležité péče vědět měla, že kupní smlouvu uzavřel pouze druhý žalovaný a je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník. Druhý žalovaný uvedl, že žalobkyni nesdělil, že uzavřel zástavní smlouvu a o její existenci se dozvěděla až v roce 2016 z dražební vyhlášky na prodej předmětných nemovitostí, když dražební vyhláška byla publikována na internetu. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že uzavřená zástavní smlouva zajišťovala dluh z úvěrové smlouvy, přičemž účastníkem zástavní smlouvy na straně zástavního dlužníka a vlastníka zástavy byl pouze žalovaný [číslo] (správně druhý žalovaný). Podle soudu prvního stupně bylo prokázáno, že předmětné nemovitosti za trvání manželství nabyl žalovaný [číslo] (správně druhý žalovaný), a tyto se tak nacházejí ve společném jmění manželů. Druhý žalovaný v zástavní smlouvě deklaroval, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, což odpovídá zápisu v katastru nemovitostí. Žalobkyně podala tzv. určovací žalobu, takže soud prvního stupně posuzoval, zda na určení neplatnosti zástavní smlouvy má naléhavý právní zájem a dospěl k závěru, že žalobkyně na určení neplatnosti zástavního práva má naléhavý právní zájem, neboť bez tohoto určení hrozí prodej předmětné nemovitosti. Mezi účastníky nebylo sporu tom, že v domě, který je součástí zastavených nemovitostí se nacházela rodinná domácnost žalobkyně, druhého žalovaného a jejich dětí. Žalobkyně se tak dovolala neplatnosti zástavní smlouvy vůči prvnímu žalovanému i druhému žalovanému, a to přímo žalobou, v níž byly vznesené námitky neplatnosti uplatněny, a žaloba byla oběma žalovaným doručena. Vzhledem k tomu, že k uzavření zástavní smlouvy došlo dne [datum], byla námitka neplatnosti zástavní smlouvy uplatněna včas, resp. v zákonné tříleté promlčecí lhůtě. Žalobkyně řádně uplatnila neplatnost tohoto právního jednání, takže zástavní smlouva nemá právní účinky a zástavní právo k předmětným nemovitostem, na základě této zástavní smlouvy, nevzniklo. Soud prvního stupně proto žalobě vyhověl a určil, že„ zástavní smlouva je od počátku neplatná“. K námitce prvního žalovaného o zásadě materiální publicity, odkázal soud prvního stupně na zrušovací rozsudek Nejvyššího soudu, který uzavřel, že rodinná domácnost manželů, nebo rodiny, nacházející se v nemovitostech, se do katastru nemovitostí nezapisuje a ochrana dobrověrného nabyvatele, vyplývající z § 984 odst. 1 zákona č. 89/ 2012 Sb., občanského zákoníku, se tak zde nemůže uplatnit. K argumentu prvního žalovaného o tom, že tzv. právo svědčí bdělým, soud prvního stupně uvedl, že právní předchůdkyně prvního žalovaného obdržela informaci od druhého žalovaného, že je ženatý, takže jako profesionálka si mohla vyžádat souhlas druhého manžela s uzavřením zástavní smlouvy. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil soud prvního stupně tím, že žalobkyně byla plně úspěšná, proto jí přiznal náhradu nákladů řízení ve vztahu k oběma žalovaným, které vynaložila za zaplacené soudní poplatky a právní zastoupení advokáty. 3. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, v němž především namítala, že soud je ve sporném řízení vázán žalobním petitem, který bez jeho změny, nemůže měnit. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala neexistence zástavního práva k předmětným nemovitostem a žalobu opřela o tvrzení, že zástavní smlouva ze dne [datum] je od počátku neplatná a zástavní právo nemohlo proto vůbec vzniknout, tedy toto právo není, resp. neexistuje. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu se žalobkyně domáhala určení toho, zda tu je zástavní právo, nikoli určení neplatnosti zástavní smlouvy, neboť na tomto určení není dán naléhavý právní zájem. Právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu a na určení této předběžné otázky není zpravidla dán naléhavý právní zájem, lze-li žalovat přímo o existenci práva. Rozhodnutí o neexistenci zástavního práva je pro žalobkyni zásadní, neboť na základě neplatnosti zástavní smlouvy nedojde k výmazu zástavního práva v katastru nemovitostí. Žalobkyně navrhla, aby rozsudek soudu prvního stupně byl změněn a určeno, že zástavní právo k předmětným nemovitostem neexistuje. 4. První žalovaný k podanému odvolání uvedl, že § 747 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nedává soudu možnost vyslovit neexistenci právního vztahu, nýbrž jeho neplatnost. Žalobě proto nemůže být vyhověno. Zároveň první žalovaný uvedl, že je pravdou, že soud je vázán návrhem účastníka, a pokud se účastník domáhá neexistence právního vztahu, nemůže rozhodnout o jeho neplatnosti. Navrhl proto, aby rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen za současného zamítnutí žaloby. 5. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 zákona č. 99/1964 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“)), že je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 204 o. s. ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a odvolání žalobkyně shledal důvodným. 6. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se podanou žalobou, z důvodů shora uvedených, domáhala určení neexistence zástavního práva k předmětným nemovitostem. Soud prvního stupně po provedeném dokazování rozhodl rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] tak, že zamítl žalobu na určení, že zástavní právo k předmětným nemovitostem neexistuje a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovaným náklady řízení. K odvolání žalobkyně, odvolací soud, rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], rozsudek soudu prvního stupně, ve výroku ve věci samé, potvrdil, výrok o nákladech řízení změnil potud, že žalobkyně a druhý žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení, jinak rozsudek v tomto výroku potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud své potvrzující rozhodnutí, ve stručnosti uvedeno, odůvodnil odkazem na zásadu materiální publicity vyjádřenou v § 984 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, kterým navrhla, aby rozsudek soudů obou stupňů byl zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení a zároveň navrhla odklad právní moci dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud (dále jen„ dovolací soud“), usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], odložil až do právní moci rozhodnutí o dovolání v této věci, a to a) právní moc rozsudku odvolacího soudu v části výroku I., v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, b) vykonatelnost téhož rozsudku v části výroku I., v níž