7 C 277/2020-39 — Okresní soud v Litoměřicích

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit částku 1 593 Kč s příslušenstvím, s tím, že se jedná o neuhrazené pojistné za období od 1. 5. 2019 do 13. 9. 2019, které byla žalovaná žalobkyni povinna platit podle pojistné smlouvy o Pojistný produkt [název produktu] [anonymizováno] [rok] pro pojištění majetku a odpovědnosti občanů [číslo] které bylo mezi účastníky sjednáno s počátkem pojištění dne 1. 5. 2019, uzavřené mezi účastníky řízení dne 1. 5. 2019. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, a v průběhu celého řízení nevznesla žádné námitky proti žalobkyní shora specifikované, uplatněné pohledávce ve výši shora specifikované, ani co do důvodu, ani co do výše. Žalovaná neprokázala, že žalobci zaplatila žalovanou částku ve lhůtě její splatnosti. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Pojistnou smlouvou ze dne 18. 5. 2019, [číslo] bylo prokázáno, že mezi účastníky byla uzavřena pojistná smlouva, jejímž předmětem byl Pojistný produkt [název produktu] [anonymizováno] [rok] pro pojištění majetku a odpovědnosti občanů. Pojistné mělo být hrazeno pololetně 1 312 Kč Počátek pojištění byl smlouvou sjednán na den 1. 5. 2019, konec pojištění na den 30. 4. 2020, byla sjednána automatická prolongace smlouvy. Účastníci si dále sjednali, že se jejich vzájemná práva a povinnosti řídí všeobecnými pojistnými podmínkami vydanými žalobkyní. Dodejkou ze dne 25. 7. 2019 žalobkyně dokládala, že zasílala žalované zásilku. Přípisem ze dne 26. 9. 2019 oznamovala žalobkyně žalované, že dnem 12. 9. 2019 zaniká sjednané pojištění pro neplacení pojistného, a vyzvala žalovanou k zaplacení částky 1 263 Kč. Přípisem ze dne 22. 10.2019 vyzývala žalobkyně žalovanou k úhradě částky 1 563 Kč. Přípisem ze dne 16.12.2019 žalobkyně dokládala, že žalovaná byla vyzývána [právnická osoba] k zaplacení částky 3 284 Kč. Z inkasní bilance pojistné smlouvy [číslo] se podává, že předepsané pojistné za dobu od 1. 5. 2019 do 12. 9. 2019 činí 963 Kč, vedle toho je účtován poplatek 2 x 300 Kč za náklady za vymáhání. Přípisem právního zástupce žalobkyně ze dne 16. 1. 2020, včetně přehledu České pošty o sledování zásilek, má soud za prokázané, že právní zástupce žalobkyně jménem žalobkyně žalovanou vyzýval k zaplacení dluhu před podáním žaloby. 5. Dle ustanovení § 2758 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), se pojistnou smlouvou pojistitel zavazuje vůči pojistníkovi poskytnout jemu nebo třetí osobě pojistné plnění, nastane-li nahodilá událost krytá pojištěním (pojistná událost), a pojistník se zavazuje zaplatit pojistiteli pojistné. 6. Dle ustanovení § 2782 odst. 1 o. z. má pojistitel právo na pojistné za dobu trvání pojištění. 7. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 8. Na základě předložených listinných důkazů dospěl soud k následujícím právním závěrům: Mezi účastníky byla uzavřena pojistná smlouva v souladu s výše citovaným ustanovením § 2758 o. z.. Žalovaná neplnila svoji povinnost včas a řádně hradit žalobkyni pojistné, k čemuž se zmíněnou smlouvou zavázala, když žalobkyni nezaplatila pojistné za období od 1. 5. 2019 do 12. 9. 2019 a soud proto žalobě v rozsahu dlužného pojistného ve výši 963 Kč vyhověl. Bylo na žalované, pokud dlužné pojistné uhradila, aby toto tvrdila a ke svému tvrzení soudu nabídla důkazy. Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila žalovanou částku do rozhodnutí soudu, octla se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 1968, § 1970 o. z. ve výši stanovené § 2 nařízením vlády č. 351/2013 Sb. z částky 963 Kč za požadovanou dobu od 14. 9. 2019 do 7. 5. 2020 (když k prodlení došlo již před 1. 7. 2019), tj. v kapitalizované výši 61 Kč. 9. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. 10. Podle § 1815 o.z. k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. 11. Vedle dlužného pojistného žalobkyně po žalovaném požaduje zaplacení poplatku 2 x 300 Kč za náklady za vymáhání. Žalobkyně netvrdila, na jakém základě požaduje zaplacení této částky, ani soudu nepředložila sazebník poplatků. I přesto lze z předložených listinných důkazů, zejména pojistné smlouvy konstatovat, že sjednání poplatku za náklady za vymáhání v této výši není předmětem vlastních smluvních ujednání mezi účastníky. V tomto směru lze ve věci zaujmout stanovisko a rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů (ve smyslu § 115a o. s. ř). Ujednání o povinnosti spotřebitele hradit paušální náklady za náklady za vymáhání je vedlejším ujednáním, které není typickou součástí smlouvy. Povinnost spotřebitele v daném případě hradit paušální náklady za náklady za vymáhání by nastoupila výlučně proto, že poskytovatel využil dispozitivní úpravu občanského zákoníku a tuto povinnost spotřebitele do adhezní smlouvy vtělil. Za situace, kdy stíhá povinnost hradit paušální náklady za náklady za vymáhání výlučně spotřebitele, nikoli poskytovatele služby, lze uzavřít, že jde o ujednání představující, i vzhledem k poměru výše paušálních nákladů k výši (významu) jimi zajištěné povinnosti, významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a to k újmě spotřebitele. Poskytovatel přitom nemohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s daným ujednáním souhlasil v případě individuálního sjednání smlouvy. Ujednání o povinnosti spotřebitele hradit paušální náklady za náklady za vymáhání je tak neplatné, když poskytovatel žádnou takovou povinnost nemá. Ujednání, jež nebylo součástí samotného smluvní textu (pojistné smlouvy), pod který žalovaná připojila svůj podpis, nýbrž součástí všeobecných pojistných podmínek, na něž smlouva odkazuje, soud shledal nepoctivým, a to při respektování závěrů formulovaných v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp.zn. I. ÚS 3512/11, jehož nosnými důvody jsou obecné soudy při svém rozhodování v obdobných případech vázány (srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2013, sp.zn. IV. ÚS 3465/12). Ústavní soud v nálezu sp.zn. I. ÚS 3512/11 deklaroval, že v rámci spotřebitelských smluv zásadně nemohou být ujednání zakládající smluvní pokutu (podobně jako rozhodčí doložka) součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (tj. listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis), s tím, že výjimku představují specifické případy, kdy se z povahy věci uplatňuje specifický režim (např. smlouva o přepravě osob). Pokud je ujednání o smluvní pokutě – v rozporu s citovaným názorem Ústavního soudu – obsaženo toliko ve všeobecných obchodních podmínkách, nelze jej považovat za poctivé a věřiteli nelze právo na takto sjednaný poplatek přiznat (viz též ust. § 6 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.). Soud proto požadavek na zaplacení částky 2 x 300 Kč jako nákladů za vymáhání nepovažuje za odůvodněný. Žalobkyně neprokázala, že by tato povinnost byla mezi účastníky sjednána. Nelze přehlédnout, že poplatek za náklady za vymáhání nebyl ujednán přímo v pojistné smlouvě, není tedy prokázáno, že se s výší tohoto poplatku mohla žalovaná coby spotřebitel seznámit. V ustanovení § 1813 a § 1815 o. z., se konstruuje domněnka, že jsou zakázána ujednání zakládající v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele, soud tak požadavek žalobkyně na zaplacení poplatku za náklady za vymáhání ve výši 2 x 300 Kč s příslušenstvím nepovažuje za důvodný. 12. Tedy ve zbytku, tj. co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky 600 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 41 Kč byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok ad II. rozsudku). 13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 346 Kč, přičemž tato částka představuje 23,22 % z je