8 C 156/2020-43 — Okresní soud v Litoměřicích

1. Žalobkyně v žalobě podané dne 13.1.2020 uvedla, že žalovaná s žalobkyní uzavřela dne 31.5.2017 smlouvu o úvěru ve výši 35 400 Kč (skládající se z půjčené částky 19 556 Kč a kapitalizovaného úroku 15 400Kč), podle které měla žalovaná splácet týdně 590 Kč, a to tak, že první splátka měla být uhrazena do sedmého dne od podpisu smlouvy a další vždy do sedmého dne od předchozí splátky. V případě prodlení s plněním nebo v případě neplnění vůbec, se dle smluvních podmínek stává zbylý dluh včetně příslušenství splatný a to v termínu splatnosti nejbližší další týdenní splátky. Žalovaná splácela nepravidelně, takže žalobkyně dosud uhrazenou částku žalovanou ve výši 9000 Kč, vydělila týdenní splátkou 590 Kč a vypočetla tak, kdy se žalovaná skutečně dostala do prodlení, pokud by splácela tuto částku v předepsaných týdenních splátkách. Splatnost pohledávky žalobkyně tak nastala ke dni 20.9.2017 a datum prodlení ke dni 26.7.2018. Žalobkyně ovšem ve své žalobě požaduje zákonný úrok z prodlení pouze od doby předepsané splatnosti smlouvy, tedy od 25.7.2018. 2. Žalobkyně se z jednání omluvila. 3. Žalovaná se k jednání dostavila a sdělila, že si už danou situaci nepamatuje. Soud žalované předložil kopii smlouvy o úvěru a ostatní listiny zaslané žalobcem. Žalovaná uvádí, že to je její podpis, smlouvu uzavřela, ale podrobnosti už neví. Možná to uzavírala pro rodiče, ale už si to nepamatuje. Žalovaná si není vědoma, že by jí byla zaslána předžalobní výzva. Žalovaná uvádí, že je v současné době na rodičovské dovolené, pobírá částku 8 700 Kč. Žádá soud, aby mohla platit dluh ve splátkách ve výši 500 Kč měsíčně, víc není schopna uhradit. 4. Z provedených důkazů bylo zjištěno, a to z listiny označené jako smlouva o úvěru, že žalovaná a žalobkyně sjednali smlouvu o úvěru ve výši 20 000 Kč, a to dne 31.5.2017, přičemž tuto částku a poplatek ve výši 4000 Kč a 4400 Kč, úrok ve výši 7000 Kč se žalovaná zavázala vrátit v 60-ti týdenních splátkách po 590 Kč. Žalobkyně poskytla žalované 20 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy (žalobkyně v žalobě uvedla, že půjčená částka činila 19556 Kč). První splátka byla sjednána na 7.6.2017 a další vždy 7. dní po datu splatnosti předchozí splátky. 5. Z formuláře bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalované základní informace o spotřebitelském úvěru před uzavřením úvěrové smlouvy, kdy součástí byl přehled jednotlivých budoucích splátek. 6. Z listiny označené jako evidenční karta klienta je patrno, že žalobkyně zjišťovala osobní a majetkové poměry žalované před uzavřením smlouvy. Z listiny vyplývá, že žalovaná měla za poslední tři měsíce před uzavřením smlouvy příjem 15 000 Kč a dále příjem 18 000 Kč. Ve výdajích je uvedena částka 4000 Kč nájem/inkaso a dále částka 8000Kč v kolonce„ jiné“. 7. Z výzvy k plnění bylo zjištěno, že žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dluhu. 8. Soud posuzoval daný spor po právní stránce s ohledem na okamžik uzavření úvěrové smlouvy a postavení žalovaného jako spotřebitele zejména podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru). <i>9. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>10. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>11. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru pak upravuje důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele:</i> <i>12. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> 13. Problematikou posouzení úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval jak Nejvyšší soud České republiky, tak i Ústavní soud Nejvyšší soud se k následkům, které nastanou, pokud poskytovatel s odbornou péčí neposoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjádřil v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, v němž dospěl k závěru, že pokud poskytovatel takovou povinnost nesplní, je smlouva (absolutně) neplatná. Nejvyšší soud zaujal v této věci stanovisko, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Ačkoli v tomto rozsudku byl řešen spotřebitelský úvěr poskytnutý podle dřívějšího zákona o spotřebitelském úvěru (zák. č. 145/2010 Sb.), jsou tyto závěry aplikovatelné i na spotřebitelský úvěr poskytnutý podle zák. č. 257/2016 Sb., a to s ohledem na judikaturu Evropského soudního dvora vztahující se zejména k článkům č. 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 (k tomu blíže Rozsudek soudního dvora ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18, jejímž předmětem byla žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. října 2018, v řízení OPR-Finance s.r.o. proti GK.). Ústavní soud pak ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 4129/18 a II. ÚS 3194/18 řešil tuto otázku i ve vztahu k vykonávacímu řízení. Všechna tato uvedená rozhodnutí směřují při porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele k aplikaci § 580 odst. l zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a § 588 téhož zákona (absolutní neplatnost právního jednání). <i>14. Podle § 580 odst. 1 o. z., je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.</i> <i>15. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> <i>16. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> <i>17. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> 18. Soud po provedení důkazů dospěl k závěru, že žalobkyně v rozporu se zákonem řádně neověřovala při uzavření úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalované. Soud podotýká, že informace o majetku a příjmy žalované v době uzavření smlouvy neměl možnost ověřit, vycházel pouze z údajů uvedených v evidenční kartě, neboť žalobkyně soudu jiné listinné důkazy nepředložila, ani nenavrhla (např. kopie výplatní pásky, výpis z účtu apod.). Z předložené evidenční karty ani nevyplývá, že by žalovaná žalobci předkládala jakékoliv listiny k ověření údajů o své majetkové situaci. Jelikož se žalobkyně z jednání omluvila, nemohl soud žalobkyni poskytnout poučení ve smyslu § 118a o.s.ř., aby ke svým tvrzením doplnila důkazy k prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalované. 19. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované