20 C 325/2022-39 — Okresní soud v Litoměřicích

Žalobce se svou žalobou domáhal snížení výživného ke zletilému synovi – žalovanému z částky 900 Kč měsíčně, která mu byla naposledy stanovena rozhodnutím [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací]. Žalobu odůvodnil tím, že dne 8.3.2022 byl propuštěn z výkonu trestu a dne 9.6.2022 si otevřel živnost. Dne 4.8.2022 se mu stal úraz. Živnost proto přerušil dne 15.8.2022 a od 22.8.2022 je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, podporu v nezaměstnanosti mu nebyla přiznána. K jednání, které se ve věci konalo dne 6.12.2022, se žalobce ani žalovaný nedostavili, žalobce se neomluvil a nepožádal o odročení jednání, žalovaný důvod žádosti, že není schopen se jednání zúčastnit řádně nedoložil Podle § 101 odst. 3 o.s.ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků; vycházel přitom z obsahu spisu. Z Rozhodnutí úřadu práce ze dne 22. 8. 2022 vyplývá, že žalobci nebyla přiznána podpora v nezaměstnanosti z důvodu, že nesplnil podmínky, tj. v posledních dvou letech nezískal zaměstnáním nebo jinou výdělečnou činností dobu pojištění alespoň 12 měsíců. Z Potvrzení ze dne 22. 8. 2022 vyplývá, že od 22.8.2022 je žalobce veden v evidenci uchazečů o zaměstnání. Z Potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti je zřejmé, že žalobce je od 31.8.2022 v dočasné neschopnosti. Z Lékařské zprávy Nemocnice Roudnice nad Labem ze dne [datum] vyplývá, že žalobce byl po ošetření poranění obou rukou na okružní pile propuštěn do ambulantní péče. Z Vyrozumění o zápisu do živnostenského rejstříku vyplývá, že žalobce přerušil provozování živnosti od 15.8.2022 do 31.12.2023. Z Výpisu ze živnostenského rejstříku vyplývá, že dnem 9.6.2022 byl žalobce zapsán do živnostenského rejstříku. Rozsudkem ze dne 28. 2. 2006, č. j. 12 Nc 1923/2005-15 byla žalobci stanovena vyživovací povinnost vůči žalovanému ve výši 900 kč měsíčně. Trestním příkazem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] byl žalobce uznán vinným, že spáchal přečin zanedbání povinné výživy a byl podmíněně odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 6 měsíců s podmíněným odkladem na dobu 2 let. Rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] byl žalobce uznán vinným, že spáchal přečin zanedbání povinné výživy a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 8 měsíců do věznice s ostrahou, když za období od října 2019 do května 2021 dlužil matce nezletilého [jméno] a tehdy nezletilého žalovaného na výživném částku 32 000 Kč. <i>Podle ust. § 910 odst. 1 a § 911 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen„ o.z“), předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost. Výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.</i> <i>Podle ust. § 913 odst. 1 a odst. 2 o.z., pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost.</i> <i>Podle ust. § 915 odst. 1 o.z., životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte.</i> Soud po zhodnocení provedených důkazů podle ustanovení § 132 o.s.ř. každého důkazu jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti a po aplikaci výše citovaných zákonných ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k následujícímu: Základní hmotněprávní kritéria relevantní pro stanovení výše výživného pro konkrétní vyživovací poměr jsou posuzována na základě tří zákonných hledisek, a to odůvodněné potřeby oprávněného, majetkové poměry oprávněného, schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Na straně oprávněného musí existovat odůvodněná potřeba, již je potřeba krýt výživným a dále, že jeho celkové majetkové poměry nestačí pokrýt jeho odůvodněné potřeby. Pokud jde o schopnosti a možnosti povinného je třeba chápat jako jeho subjektivní vlastnosti plynoucí z fyzických i psychických dispozic, zdravotního stavu, osobnosti i získaných vědomostí a zkušeností, možnosti povinného představují okolnosti objektivní povahy, které v zásadě nemá povinný jak ovlivnit. Obě hlediska od sebe nelze přísně oddělovat, neboť uplatnění jednoho bez druhého v posuzovaném případě nelze. Subjektivně vnímané schopnosti může povinný uplatnit a rozvíjet v rámci svých možností. Při posuzování těchto hledisek na straně povinného je třeba zohledňovat zejména širší geo- grafické, socio-ekonomické souvislosti, ale i zvláštnosti místních poměrů. Především se bere do úvahy lokalita (region), v níž povinný žije (region postižený vysokou nezaměstnaností nebo naopak region s vyššími průměrnými výdělky a velkou šancí zaměstnatelnosti). Vedle je nutno zkoumat, zda má povinný reálnou možnost při svých schopnostech opatřit si zaměstnání, zda nachází adekvátní uplatnění v pracovním procesu či má možnost absolvovat rekvalifikační kurzy atp. Do úvahy nutně vstupují údaje o prokazatelných příjmech povinného, věku, dosažené kvalifikaci (rekvalifikaci), zdravotním stavu, počtu dalších vyživovacích povinností a pokud by se osoba výživou povinná dostala po zaplacení výživného pod hranici životního minima, je zde důvod pro zrušení vyživovací povinnosti nebo pro snížení výživného. Na straně druhé lze spatřovat jednání, která pochybnost budí: povinný záměrně a často mění zaměstnání bez závažného důvodu (výpověď bez důvodu a nahlášení se na úřad práce apod.), bezdůvodně pracuje na nižší pracovní úvazek, žije pouze z úspor (nebo žije na dluh), nevyužívá své kvalifikace nebo nepracuje vůbec. Soud tedy nemá za prokázáno, že jsou dány takové změny poměrů, které by odůvodňovaly snížení vyživovací povinnosti žalobce vůči žalovanému z částky 900 Kč na 100 Kč měsíčně nebo že by plněním vyživovací povinnosti ve výši 900 Kč měsíčně se žalobce po zaplacení výživného dostal pod hranici životního minima. Pokud žalobci nebyla přiznána podpora v nezaměstnanosti, tak toto rozhodnutí je odůvodněno tím, že žalobce v posledních dvou letech nezískal zaměstnáním nebo jinou výdělečnou činností dobu pojištění alespoň 12 měsíců, když z ničeho nelze dovodit, a žalobce ani netvrdí existenci objektivních důvodů - příčin, které byl odůvodnily nesplnění požadované podmínky. Pokud by se žalobce dostavil k jednání, byl by v souladu s § 118a odst. 3 o.s.ř. soudem poučen o tom, že neuvedl všechny rozhodné skutečnosti, zda a v jaké výši mu byla poskytovány dávky nemocenského pojištění či jiné dávky státní podpory, a pokud ne z jakých důvodů mu nebyly přiznány, zda trvá pracovní neschopnost, jaké další konkrétní změny s ohledem na naposledy stanovenou výši vyživovací povinnosti žalobce vůči žalovanému nastaly a označil důkazy k prokázání svých tvrzení. Svou neúčastí na jednání však žalobce znemožnil soudu poskytnout mu poučení dle § 118a odst. 3 o.s.ř. a současně se tohoto dobrodiní soudu vzdal (viz. např. usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 175/04 či rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 Cmo 294/2001), když jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 21 Cdo 4314/2008), potřebná poučení soud poskytuje pouze při jednání, popřípadě při přípravném roku, nařízeném podle ustanovení § 114c o.s.ř., a není tedy možné poučovat žalobce o neunesení důkazního břemene mimo jednání či přípravný rok. Poučovací povinnost podle § 118a odst. 1 až 3 je sice nastavena přísně tak, že ji soud uplatňuje při jednání i vůči účastníkům majícím zástupce, současně však neodnímá odpovědnost účastníka řízení za jeho výsledek, když případnou neúčast u jednání musí spojovat s vědomím, že mu nemůže být poskytnuto poučení podle § 118a odst. 1 a 3, neboť to se poskytuje pouze přítomnému účastníku. Nedostavení se účastníka k jednání není v žádném směru důvodem pro odročování jednání za účelem splnění poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1 až 3. Nemohl-li tedy soud poskytnout účastníku poučení podle ustanovení § 118a, proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (NS 21 Cdo 5237/2007). Soudu tedy nezbylo než žalobu jako nedůvodnou zamítnout. O nákladech řízení rozhodoval soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovanému, který byl ve věci zcela úspěšný a svědčí mu právo na náhradu nákladů řízení, jak se podává z obsahu spisu, žádné náklady řízení doposud nevznikly.