20 C 434/2022-26 — Okresní soud v Litoměřicích

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 13 226,58 Kč s příslušenstvím, a náhrady nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela pojistnou smlouvu – sdružené pojištění vozidla – [anonymizováno], [číslo] na dobu neurčitou, předmětem pojištění bylo vozidlo [anonymizováno], [registrační značka]. Žalovaný pojistné ve smlouvě sjednané s roční frekvencí splátek řádně neplatil a k 21.3.2021, tj. ke dni ukončení pojištění dluží na pojistném za období od 30.11.2020 do 21.3.2021 částku 5 568,81 Kč, a dále žalobkyně požaduje částku 200 Kč za odeslání upomínky. Dále že s žalovaným uzavřela pojistnou smlouvu – sdružené pojištění vozidla – [anonymizováno], [číslo] na dobu neurčitou, předmětem pojištění bylo vozidlo [anonymizováno], [registrační značka]. Žalovaný pojistné ve smlouvě sjednané s čtvrletní frekvencí splátek řádně neplatil a k 25.3.2021, tj. ke dni ukončení pojištění dluží na pojistném za období od 4.12.2020 do 25.3.2021 částku 7 657,77 Kč, a dále žalobkyně požaduje částku 200 Kč za odeslání upomínky. Žalovaný ani přes předžalobní upomínku neuhradil ničeho. 2. Soud se dotázal účastníků, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení ústního jednání a poučil oba účastníky, že pokud se ve stanovené lhůtě k tomuto dotazu soudu písemně nevyjádří, bude soud dle § 101 odst. 4 o.s.ř. předpokládat, že proti rozhodnutí věci bez nařízení jednání nemají námitky. Oběma účastníkům byla tato výzva řádně doručena. Ve stanovené lhůtě žádný z účastníků soudu nesdělil, že s tímto postupem nesouhlasí. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud proto rozhodl věc bez nařízení jednání. 3. V daném případě soud provedl listinné důkazy předložené žalobkyní, a to pojistná smlouva [číslo] [číslo] předžalobní upomínka ze dne 1.5.2021 a ze dne 15.5. 2021 a ze dne 24.3.2022, upomínka ze dne 28.1.2021, ze dne 23.3.2021, informace o zániku smlouvy ze dne 31.3.2021 a ze dne 9.4.2021, podací arch ze dne [datum] pojistné podmínky a sazebník žalobkyně. 4. Soud po zhodnocení provedených důkazů podle ustanovení § 132 o.s.ř. každého důkazu jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti a po aplikaci § 2758 a násl. občanského zákoníku a zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla) na zjištěný skutkový stav, dospěl závěru, že v řízení bylo jednoznačně zjištěno, že veškerá tvrzení žalobkyně ohledně uzavření a zániku pojistných smlouvy a výše částky představující dlužné pojistné uvedená v žalobě má soud za prokázané, když žalovaný a žalobce uzavřeli dne 30.11.2020 a dne 4.12.2020 smlouvu s sdruženém pojištění vozidla – [anonymizováno], žalovaný však pojistné ve smlouvě sjednané řádně neplatil, žalobkyně proto oznámila žalovanému ukončení – zánik pojistné smlouvy. 5. Soud proto žalobě rozsahu dlužného pojistného vyhověl. Úrok z prodlení byl přiznán podle § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 6. Pokud jde o částku dvakrát 200 Kč za zaslání upomínky, nelze přisvědčit tvrzení žalobkyně, ujednání bylo sjednáno platně. Nelze přehlédnout, že poplatek za zaslání upomínky byl ujednán nikoliv přímo pojistné smlouvě [číslo] [číslo] ale v listinách přídatných, a to a sazebníku a obchodních podmínkách, na kterých není připojen podpise žalovaného. 7. Z pojistné smlouvy vyplývá, že žalovaný uzavřel smlouvu jako nepodnikatel – tedy v postavení spotřebitele, když ve smlouvě je označen rodným číslem, nikoliv IČem. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu a zejména nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. I.ÚS 3512/11 ze dne 11.11.2013, v němž Ústavní soud ČR uvedl, že„ …Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. A proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele také očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vtahu v poctivost svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu (srov. § 265 obchodního zákoníku nebo § 6 nového občanského zákoníku). V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Například smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být ve výrazně menší velikosti, než okolní text, nesmějí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. Uvedená zásada poctivosti dopadá i na aplikaci obchodních podmínek a sazebníku. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. Z uvedeného plyne závěr, který dle názoru soudu dopadá na projednávanou věc, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající sankci – poplatek za odeslání upomínky zásadně nemohlo být součástí všeobecných obchodních podmínek a sazebníku, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis a jíž za smlouvu považuje), v daném případě pojistné smlouvě. Soud tedy má za to, že ve spotřebitelských vztazích je nezbytné, aby spotřebitel byl upozorněn na ta ujednání, která mají zásadní význam z hlediska jeho práv a povinností a zároveň nejsou pouze technického či vysvětlujícího charakteru. Mezi taková ujednání nepochybně patří též ujednání o sankci za odeslání upomínky, neboť není pouhým upřesněním (technické nebo vysvětlující povahy) sjednané povinnosti, ale zakládá pro spotřebitele jinou situaci, než kterou by mohl očekávat. Je-li tedy ujednání o sankci – poplatku za odeslání upomínky uvedeno pouze v obchodních podmínkách a ceníku služeb, nikoli ve smlouvě samotné, je takové ujednání dle soudu neplatné (§ 55 odst. 2 a § 56 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb. a § 1813 až 1815 občanského zákoníku). 8. V této souvislosti soud dodává, že dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srovnej Cpjn 200/2013, R 102/2013 civ.) ujednání o smluvní pokutě je vedlejším ujednáním, které není typickou součástí smlouvy. Povinnost spotřebitele v daném případě smluvní pokutu hradit by nastoupila výlučně proto, že poskytovatel tuto povinnost spotřebitele do adhezní smlouvy vtělil. Za situace, kdy stíhá povinnost hradit smluvní pokutu v případě porušení smluvních povinností výlučně spotřebitele, nikoli poskytovatele služby, lze uzavřít, že jde o ujednání představující, i vzhledem k poměru výše smluvní pokuty k výši (významu) jí zajištěné povinnosti, významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a to k újmě spotřebitele. Poskytovatel přitom nemohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s daným ujednáním souhlasil v případě individuálního sjednání smlouvy. Ujednání o smluvní pokutě je proto neplatné podle § 6 OZ. 9. Z těchto důvodů proto soudu nezbylo než žalobu v rozsahu představující poplatek za odeslání upomínky ve výši 200 Kč a 200 Kč zamítnout. 10. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení není soud vázán návrhem (§151odst. 1 o.s.ř.) a náhrada nákladů řízení, včetně náhrady nákladů řízení mezi účastníky, je kogentně upravena v ustanoveních § 142 až 151 o.s.ř. (srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16.11.2000, sp.zn. 3 Cmo 243/99, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 3/2001 na str. 78 nebo usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 26.5.2010, sp.zn. II. ÚS 1103/10, dostupné na internetových stránkách http:// nalus.usoud.cz). Podle § 142 odst. 1 věty prvé občanského soudního řádu, soud přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nebo bránění práva účastníku, který měl ve věci plný úspěch, proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. 11. Dle názoru Ústavního soudu prezentovaného v rozhodnutí III.ÚS 2985/14, právo žalující strany domáhat se svého nároku u soudu a využít k tomu služeb advokáta nezbavují obecný soud povinnosti brát na zřetel všechny relevantní okolnosti pro posouzení výše účelně vynaložených nákladů žalobce při vymáhání pohledávky, a že relevantní okolnosti je třeba vyhodnotit ústavně konformním způsobem, tedy racionálně a srozumitelně, s respektem k výkladu provedeným Ústavním soudem ohled