10 C 144/2025-48 — Okresní soud v Litoměřicích

1. Žalobkyně se ve svém návrhu domáhala vydání elektronického platebního rozkazu, kterým by soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 13 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 10 000 Kč od , datum, do zaplacení a náklady řízení s tím, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru číslo , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr v původní výši 10 000 Kč, který měl být zaplacen nejpozději do , datum, . Žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal, avšak v dohodnuté době peněžní prostředky nevrátil a dostal se do prodlení s vrácením úvěru. Žalovaný se ve smlouvě dále zavázal k datu splatnosti uhradit žalobkyni smluvní úrok v kapitalizované výši 3 000 Kč. Předmětem žaloby je proto celková částka 13 000 Kč, vše nejpozději splatné do , datum, . Úvěr ve výši 10 000 Kč pak , datum, žalobkyně převedla na bankovní účet žalovaného číslo , č. účtu, . Žalovaný dluh však přes upomínky nevrátil. Žalobkyni tedy nezbylo než podat návrh soudu.2. Soud ve věci pod č.j. EPR , č. účtu, –11 dne , datum, vydal elektronický platební rozkaz. Tento se však nepodařilo doručit žalovanému do vlastních rukou, a proto byl zrušen a ve věci bylo nařízeno jednání. Žalovaný posléze soudu doručil potvrzení banky, že na účet žalobkyně jako úhradu nákladů řízení dne , datum, poukázal částku 7 770 Kč, a to na číslo účtu vyznačené v návrhu na vydání platebního rozkazu. Obdobné potvrzení pak žalovaný doložil ohledně částky 13 000 Kč, která opět byla poukázána na číslo účtu uvedené v návrhu žalobkyně se shodným variabilním symbolem.3. Ze smlouvy o půjčce mezi účastníky řízení bylo zjištěno, že , datum, žalobkyně poskytla žalovanému částku 10 000 Kč, kdy celková splatná částka činila 13 000 Kč se splatností , datum, . Denní úroková sazba byla dohodnuta na 1 %, RPSN pak byla 2 355 Kč. Dohodnuta byla i smluvní pokuta v případě prodlení 0,1 % denně. Též náhrada nákladů v případě prodlení, a to za první upomínku 520 Kč a za druhou upomínku 580 Kč. Součástí smlouvy byla i další ustanovení o možnosti žalobkyně účtovat smluvní pokutu, pokud nebude vrácena částka včas, dále o tom, že žalovaný si může požádat o prodloužení lhůty splatnosti další taková opatření.4. Z potvrzení firmy , Anonymizováno, , právnická osoba, . bylo zjištěno, že , datum, žalobkyně poukázala žalovanému 10 000 Kč.5. Z předžalobní upomínky s podacím lístkem bylo zjištěno, že tato byla žalovanému zaslána , datum, .6. Z potvrzení banky předložených žalovaným bylo zjištěno, že , datum, žalovaný zaplatil žalobkyni částku 17 700 Kč.7. Podle § 2395 a následujících občanského zákoníku číslo 89/2012 Sb. účinného od , datum, (dále jen OZ) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle § 86 odstavec 1 zákona číslo 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných spolehlivých, dostatečných a přiměřených informacích získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.9. Podle § 87 odstavec 1téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odstavec 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Podle § 547 OZ právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.11. Podle § 588 OZ věta první soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.12. Podle § 2991 odstavec 1 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.13. Podle § 2991 odstavec 2 OZ bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.14. Nejprve se soud zabýval předloženou úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (článek 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.04.2008 a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18.12.2014 ve věci C-449/13 Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další a jeho transpozicí ve výši uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.15. V dané věci žalobkyně ani netvrdila, že před uzavřením smlouvy zkoumala schopnost spotřebitele, tj. žalovaného zaplatit úvěr poskytnutý ve výši 10 000 Kč + 3 000 Kč jako úrok do jednoho měsíce v jedné splátce. Zjevně tedy nebyly zjišťovány celkové majetkové poměry žalovaného, jeho příjmy za delší období, výdaje, závazky apod. Žalobkyně dle shora citovaného zákonného ustanovení je povinna náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní řádně povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Z posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K zjištění úvěruschopnosti klienta je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, respektive domácí rozpočet spotřebitele, žadatele o spotřebitelský úvěr, a to na obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy, zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.16. Soud pak tedy v projednávaném případě dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení před soudem I. stupně neprokázala, že by kvalifikovaně a s odbornou péčí jako poskytovatel úvěru zjišťovala bonitu žalovaného, zda by byl schopen ve lhůtě jednoho měsíce zaplatit částku 13 000 Kč.17. Soud pro úplnost dodává, že pokud dle ustanovení § 87 zákona číslo 257/2016 Sb. spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti (smlouvy z důvodu uzavření smlouvy v rozporu s ustanovením § 86 odstavec 1 zákona o spotřebitelském úvěru) v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy, nelze toto ustanovení vykládat tak, že pokud dlužník námitku neplatnosti sám aktivně neuplatní (například podáním žaloby na neplatnost sjednané smlouvy o úvěru) nemůže se soud z moci úřední zabývat úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem dle článku 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.04.2008. Tento závěr je plně v souladu, jak s názorem Nejvyššího soudu k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích prezentovaném v rozsudku ze dne 25.07.2018 sp. zn. 33Cdo 2178/2018, kde mj. uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka, tedy spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka – spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná, a to shodně s nálezem Ústavního soudu ze dne 26.02.2019 IIIÚS 4129/18, který na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje s tím, že výslovně uvádí, že nezkoumá-li obecný soud zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odstavec 1 Listiny základních práv a svobod.18. Dále ještě soud uvádí, že v projednávané věci byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve výš