13 C 289/2021-15 — Okresní soud v Mladé Boleslavi

1. Předmětem řízení je zaplacení částky 3 000 Kč jako jistiny úvěru, částky 2 600 Kč jako náhrady nákladů spojených s uplatněním pohledávky, částky 900 Kč jako smluvní pokuty, částky 3 204 Kč jako poplatku za poskytnutí úvěru, to vše na základě smlouvy o úvěru, která měla být uzavřena dne [datum] mezi žalovaným a žalující společností. Žalobkyně uvedla, že poskytla žalovanému dne [datum] na žádost žalovaného ze dne [datum] spotřebitelský úvěr ve výši 3 000 Kč splatný dne [datum]. Žalovaný se zároveň zavázal uhradit žalobkyni poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3 204 Kč. Žalovaný dlužnou částku neuhradil, proto mu žalobkyně zaslala dvě upomínky. Následně žalobkyně předala pohledávku k inkasnímu řízení a naúčtovala žalovanému náklady za toto pověření ve výši 1 500 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný porušil povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru z čl. 7 a 7.3., byla mu naúčtována smluvní pokuta v celkové výši 900 Kč. Žalovaný dlužné částky neuhradil, přestože byl vyzván předžalobní upomínkou ze dne [datum]. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, proti žalobě proto ničeho nenamítal. Účastníci řízení souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ¨ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní učinil soud následující skutková zjištění, z nichž dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu: Žalovaný, označený jako úvěrovaný, a žalující společnost, označená jako úvěrující, podepsali dne [datum] prostředky elektronické komunikace na dálku smlouvu o spotřebitelském úvěru. V té bylo sjednáno, že úvěrující se zavázala poskytnout úvěrovanému na jeho požádání za podmínek této smlouvy úvěr ve výši 3 000 Kč a úvěrovaný se zavázal vrátit úvěr úvěrujícímu v souladu s touto smlouvou a zaplatit úvěrujícímu úrok, jakož i uhradit ostatní finanční závazky vyplývající z této Smlouvy. Ve smlouvě byl sjednán úrok ve výši 39 % ročně, jednorázový poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3 204 Kč (v případě řádného a včasného uhrazení úvěru úvěrovanou snížený na 1 916 Kč. Podle smlouvy poskytnuté peněžní prostředky byl úvěrovaný povinen úvěrujícímu vrátit do 30 dnů. Žalobkyně dne [datum] žalovanému poskytla převodem na účet částku 3 000 Kč. Úvěr byl splatný dne [datum]. Upomínkami ze dne [datum] a [datum], odeslanými podle podacích lístků téhož dne žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky. Žalovaný na dluh neuhradil nic (žalovaný v řízení netvrdil a neprokázal, že by něco hradil). Naposledy byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne [datum], odeslanou žalovanému podle podacího lístku téhož dne. Ani poté žalovaný ničeho neuhradil. 4. Zkoumání úvěruschopnosti žalovaného bylo právní předchůdkyní provedeno pouze formou podání žádosti o úvěr, kde žalovaný uznal a potvrdil, že poskytl právní předchůdkyni žalobkyně pravdivé, správné a úplné informace, kdežto žádné informace o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného v žádosti ani v jiných listinách obsaženy nejsou. 5. Po právní stránce soud věc posoudil tak, že žalovaný se na úkor žalobkyně bez spravedlivého důvodu obohatil (§ 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“). Žalovanému byla převodem na jeho účet poskytnuta částka 3 000 Kč, žalovaný z této částky žalobkyni nevydal ničeho ani po výzvě a bez právního důvodu si ji ponechal. 6. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. 7. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon [číslo]“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 8. Podle § 86 zákona [číslo] poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru (…) posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle § 87 odst. 1 zákona [číslo] poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru (§ 2395 o. z.). Soud se však zabýval otázkou, zda byla smlouva uzavřena platně, s ohledem na to, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy dostatečně zkoumala schopnost žalovaného jako spotřebitele úvěr splácet (§ 86 a § 87 zákona [číslo]). Soud dospěl k závěru, že tuto otázku musí posuzovat z úřední povinnosti, bez ohledu na to, zda žalovaný uplatnil námitku neplatnosti smlouvy. 11. Soudní dvůr Evropské unie – druhý senát v rozsudku ze dne [datum] ve věci OPR- [právnická osoba] proti GK, C [číslo], uvedl, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum], o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 12. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je tedy třeba vykládat v souladu s citovaným rozsudkem Soudního dvora Evropské unie - tedy tak, že zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní (k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti). <b>13. Žalobkyně uvedla, že posoudila úvěruschopnost žalovaného podle údajů uvedených žalovaným v žádosti o úvěr (avšak ty zcela absentují). Žalobkyně ani netvrdila, že by jakékoli údajně žalovaným uváděné údaje tento doložil.</b> 14. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr ve smyslu § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. však nelze učinit pouze na základě ničím nedoložených prohlášení spotřebitele. Prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Obdobně rozhodl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (uvedený rozsudek se sice týká staršího zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., jeho závěry jsou však použitelné i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.; srov. dále rozsudek Soudního dvora EU - čtvrtého senátu ze dne [datum], CA Consumer Finance proti [jméno] [příjmení] a další, C [číslo]; shodně též [příjmení] [jméno]: Zkoumání úvěruschopnosti podle zákona o spotřebitelském úvěru, Právní rozhledy [číslo], s. 381). 15. Vzhledem k výše uvedenému soud učinil závěr, že zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nebylo ze strany žalobkyně dostatečné. 16. Žalobkyně (resp. právní předchůdkyně) se úvěruschopností žalovaného před poskytnutím úvěru dostatečně nezabývala (§ 86 a § 87 zákona [číslo]), soud proto uzavřenou smlouvu posoudil jako neplatnou. 17. Vzhledem k uvedenému soud ro