9 C 20/2021-17 — Okresní soud v Mladé Boleslavi

Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 1 000 Kč s tím, že právní předchůdce žalobkyně se žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřeli Smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně (Zahraniční [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], sídlem [země] – dále jen [anonymizováno]) dne 5. 12. 2014 žalovanému poskytl částku 1 000 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti (dne 22. 12. 2014) nevrátil. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 21. 12. 2017 právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, na žalobkyni. Žalovaný se k žalobnímu návrhu nevyjádřil. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Žalobkyně s žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřela Smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně ([anonymizováno]) dne 5. 12. 2014 žalovanému poskytl částku 1 000 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti do dne 22. 12. 2014 nevrátil. Dopisem ze dne 17. 3. 2020 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu. Žalovaný se citovanou smlouvou zejména zavázal k vrácení částky 1 000 Kč. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. o neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. o. z.), národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující o. z., která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/ ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 o. z. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 o. z. mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné písm. e)). Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z., ale i směrnici Rady 93/13/ s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Mezi ujednání týkající se placení odškodného spotřebitelem, který neplní svůj závazek, se řadí smluvní úrok z prodlení, jednorázová smluvní pokuta, smluvní pokuta vyjádřená v závislosti na délce porušování závazku a rovněž poplatky za upomínku. Optikou citovaných zákonných ustanovení a judikaturních závěrů soud posuzoval další ujednání účastníků, obsažených ve smlouvě o zápůjčce podle § 2390 o. z., v níž si sjednali úroky dle § 2392 o. z. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným (právní předchůdce žalobkyně coby podnikatel a žalovaný coby spotřebitel; § 1810 o. z.) byla uzavřena smlouva, která ovšem nebyla smlouvou platnou dle ujednání ohledně spotřebitelské smlouvy o zápůjčce podle § 2390 o. z., v níž by si sjednali úroky dle § 2392 o. z. (nepřiměřené podmínky pro žalovaného jako spotřebitele) Žalovanému byla poskytnuta částka ve výši 1 000 Kč, kterou měl vrátit do 22. 12. 2014. Jelikož žalovaný poskytnuté peněžní prostředky nevrátil, uložil mu tuto povinnost soud rozsudkem, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Pohledávka, která je předmětem tohoto řízení, byla na žalobkyni postoupena v souladu s § 1879 o. z. Soud zároveň žalobkyni přiznal úroky z prodlení nikoliv ode dne, kdy měla být dlužná částka právnímu předchůdci žalobkyně uhrazena, ale až ode dne následujícího po dni, kdy se žalovaný dozvěděl o vzneseném nároku žalobkyně (dne 19. 1. 2021 doručena žaloba žalovanému náhradním způsobem). Úrok z prodlení z žalované částky, resp. ze zapůjčených finančních prostředků, soud přiznal žalobkyni od 20. 1. 2021 ve výši, která odpovídá ustanovení § 1970 o. z. ve spojení s § 2 prováděcího nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků s tím, že c do zbývající části úroků z prodlení žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 5, § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 1 000 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.