9 C 263/2021-16 — Okresní soud v Mladé Boleslavi

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala po žalovaném zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku z titulu smlouvy o úvěru (dále jen„ Smlouva“), na jejímž základě poskytla žalovanému právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 31. 7. 2017 úvěr ve výši 4 000 Kč, který měl být splacen nejpozději 23. 10. 2017. Žalovaný však peněžní prostředky do uvedeného data nevrátil. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila dne 1. 1. 2021 svoji pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Před podáním žaloby byl žalovaný žalobkyní písemně vyzván k úhradě dlužné částky. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Účastníci řízení souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), podle něhož k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 3. Z listinných důkazů dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: 4. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovaným Smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalovanému poskytla dne 31. 7. 2017 úvěr ve výši 4 000 Kč, který se zavázal žalovaný nejpozději do 23. 10. 2017 Smlouvou o úvěru se žalovaný zavázal dále zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1 257,15 Kč a též případné poplatky za prodloužení termínu splatnosti. Úvěr z bankovního účtu původního věřitele byl převeden na bankovní účet žalovaného č. [bankovní účet]. Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovaným Smlouvou ze dne 1. 1. 2021. Žalovaný neuhradil z dané pohledávky ničeho. Ohledně úvěruschopnosti právní předchůdce žalobkyně učinil běžné kroky. 5. Soud nemá za prokázané, že by žalobkyně jakkoliv prověřila úvěruschopnost žalovaného, neboť žalobkyně ani přes opakovanou výzvu soudu nepředložila žádný důkaz týkající se této zákonné povinnosti žalobkyně. 6. Po právní stránce soud věc posoudil následovně: 7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) platí, že se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Podle § 1879 o.z. platí, že věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 9. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 10. Podle § 2 odst. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také jako „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytnutá nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 11. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odstavce 2 téhož ustanovení věty prvé poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 větou prvou zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 12. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru prostřednictvím elektronických prostředků. Soud se však zabýval otázkou, zda byla smlouva uzavřena platně, s ohledem na to, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy dostatečně zkoumala schopnost žalovaného jako spotřebitele úvěr splácet. Soud dospěl k závěru, že tuto otázku musí posuzovat z úřední povinnosti, bez ohledu na to, zda žalovaný uplatnil námitku neplatnosti smlouvy. 13. Soudní dvůr Evropské unie – druhý senát v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci [anonymizováno] [právnická osoba] proti [anonymizováno], C -679-18, uvedl, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je tedy třeba vykládat v souladu s citovaným rozsudkem Soudního dvora Evropské unie - tedy tak, že zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní (k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti). 14. Žalobkyně k výzvě soudu, aby se vyjádřila k tomu, jakým způsobem prověřovala úvěruschopnost žalovaného, poukázala na již sdělené skutečnosti i na souhlas s případným posouzením pohledávky žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení. 15. Poskytovatel úvěru je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, k tomu je povinen získat od spotřebitele dostatečné informace, případně nahlédnout do příslušných databází. Až v případě, že s odbornou péčí posoudí, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, úvěr poskytne, v opačném případě je smlouva neplatná, a to absolutně. Žalobkyně ani na opakovanou výzvu soudu, aby doplnila rozhodné skutečnosti a předložila důkazy k tomu, jakým způsobem zkoumala její právní předchůdkyně úvěruschopnost žalovaného, nedoložila takové důkazy, které by nasvědčovali, že úvěruschopnost žalovaného byla dostatečně zkoumána. Právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila výdělkové poměry žalovaného, neboť tyto nejsou vůbec doloženy. Žalobkyně, resp. právní předchůdkyně žalobkyně, se spokojila pouze s jednostranným a ničím nedoloženým prohlášením žalovaného. Za této situace měla žalobkyně, resp. právní předchůdkyně žalobkyně postupovat podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, který ukládá povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě mimo jiné nezbytných a hlavně spolehlivých informací získaných od spotřebitele, a pakliže by to nestačilo, pak i z jiných zdrojů. Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného neprověřovala, proto uzavřenou smlouvu posoudil jako neplatnou, a to absolutně. 16. Soud posoudil nárok právní předchůdkyně žalobkyně jako bezdůvodné obohacení podle § 2991 o.z. Soud proto zamítl výrokem I. tohoto rozsudku žalobu žalobkyně částečně, a to co do částky 2 104,64 Kč a též zákonných úroků z prodlení z této částky. Dále přiznal žalobkyni právo na zaplacení pouze částky 4 000 Kč, tj. částky, o kterou se žalovaný na úkor žalobkyně, resp. i její právní předchůdkyně, obohatil (tato částka byla žalovanému poskytnuta, žalovaný z této částky žalobkyni ničeho neuhradil). 17. Žalobkyni soud přiznal i právo na zaplacení úroku z prodlení z nevrácené částky 4 000 Kč, a to ode dne následujícího poté, co se žaloba dostala žalovanému do dispozice (§ 1970 o.z.). 18. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně byla v řízení částečně neúspěšná. I přes posouzení výše neúspěchu soud přiznal žalobkyni alespoň částku odpovídající jí zaplacenému soudnímu poplatku, a to s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalovaný byl i před zahájením řízení zcela nečinný, a žalobkyni nezb