13 C 93/2022-22 — Okresní soud v Mladé Boleslavi

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky uvedené ve výroku I. a II. tohoto rozsudku s odůvodněním, že žalovaná uzavřela dne 17. 12. 2021 se žalobkyní prostřednictvím webových stránek [webová adresa] smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované bezhotovostně peněžní prostředky ve výši 2 000 Kč. Žalovaná se poskytnuté peněžní prostředky zavázala žalobkyni vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 682,23 Kč jednorázově do 14. 1. 2022. Nedílnou součástí smlouvy byly úvěrové podmínky. Žalovaná ve lhůtě splatnosti žalobkyni ničeho nevrátila. Vedle žalované jistiny 2 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru 682,23 Kč požaduje žalobkyně po žalované též zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 2 000 Kč od 15. 1. 2022 do 29. 6. 2022 ve výši 332 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 2 000 Kč od 15. 1. 2022 do zaplacení. Žalovaná dlužnou částku neuhradila, přestože byla vyzvána k úhradě upomínkou právní zástupkyně žalobkyně ze dne 13. 6. 2022. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Účastníci řízení souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), podle něhož k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k tomuto závěru o skutkovém stavu: 4. Z žalobkyní předložených listin, a to smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] oznámení o provedení příkazu k úhradě ze dne 17. 12. 2021 má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaná uzavřely za pomoci prostředků komunikace na dálku na internetových stránkách [webová adresa] dne 17. 12. 2021 smlouvu o úvěru, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 2 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 682,23 Kč ve lhůtě splatnosti 14. 1. 2022. Před uzavřením smlouvy byla žalovaná informována o svých právech a povinnostech z uzavírané smlouvy. Nedílnou součástí smlouvy byly úvěrové podmínky. Z výplatní pásky soud zjistil, že žalovaná byla zaměstnancem společnosti [právnická osoba] a její čistý měsíční příjem činil v období [číslo] částku 14 806 Kč, v měsíci [číslo] částku 4 172 Kč a v měsíci [číslo] částku 4 450 Kč. Žalobkyně poskytla žalované dne 17. 12. 2021 peněžní prostředky ve výši 2 000 Kč na její bankovní účet označený ve smlouvě č. [bankovní účet]. Žalovaná nerozporovala tvrzení žalobkyně, že žalobkyni nevrátila ničeho. Z č.l. 4 [číslo] smlouvy o úvěru soud zjistil, že žalovaná se zavázala žalobkyni zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za prodlení s úhradou dluhu. Předžalobní upomínkou ze dne 13. 6. 2022 doložila žalobkyně, že žalovanou před podáním žaloby vyzvala k zaplacení žalované částky. 5. Po právní stránce soud věc posoudil tak, že žalovaná se na úkor žalobkyně bez spravedlivého důvodu obohatila (§ 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“). Žalované byla převodem na její účet poskytnuta částka 2 000 Kč, žalovaná z této částky žalobkyni ničeho nevydala ani po výzvě a bez právního důvodu si ji ponechala. 6. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. 7. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 257/2016 Sb.“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 8. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru (…) posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle § 87 ods.t 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Podle § 87 ods.t 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 11. Mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru (§ 2395 o. z.). Soud se však zabýval otázkou, zda byla smlouva uzavřena platně, s ohledem na to, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy dostatečně zkoumala schopnost žalované jako spotřebitele úvěr splácet (§ 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb.). Soud dospěl k závěru, že tuto otázku musí posuzovat z úřední povinnosti, bez ohledu na to, zda žalovaná uplatnila námitku neplatnosti smlouvy. 12. Soudní dvůr Evropské unie – druhý senát v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci OPR- [právnická osoba] proti GK, C [číslo], uvedl, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 13. Ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je tedy třeba vykládat v souladu s citovaným rozsudkem Soudního dvora Evropské unie - tedy tak, že zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní (k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti). 14. Žalobkyně svá tvrzení ohledně řádného zkoumání úvěruschopnosti žalované řádně nedoložila. Z předložených důkazů nelze dojít k závěru, že žalovaná byla schopna svůj dluh splácet. Žalované jako spotřebiteli byl spotřebitelský úvěr poskytnut, aniž by byly řádně zkoumány její výdaje. Žalobkyně tak s odbornou péčí neposoudila úvěruschopnost žalované, zda je schopna spotřebitelský úvěr splácet. Z výše citovaného ustanovení ZoSÚ vyplývá, že poskytovatel spotřebitelského úvěru je vždy povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele poskytnuté peněžní prostředky splácet, k tomu je povinen získat od spotřebitele dostatečné informace, případně nahlédnout do příslušných databází. Až v případě, že s odbornou péčí posoudí, že spotřebitel bude schopen zapůjčené prostředky vrátit, úvěr poskytne, v opačném případě je smlouva neplatná, a to absolutně. 15. Vzhledem k výše uvedenému soud učinil závěr, že zkoumání úvěruschopnosti žalované nebylo ze strany žalobkyně dostatečné. 16. Žalobkyně (resp. právní předchůdkyně) se úvěruschopností žalované před poskytnutím úvěru dostatečně nezabývala (§ 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb.), soud proto uzavřenou smlouvu posoudil jako neplatnou. 17. Vzhledem k uvedenému soud rozhodl, že žalovaná je povinn