19 C 57/2022-16 — Okresní soud v Mladé Boleslavi

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu spotřebitelské smlouvy o úvěru uzavřené na částku jistiny 16 773 Kč. 2. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 3. Na základě zjištění učiněných z předložených listin (úvěrová smlouva, všeobecné obchodní podmínky, sazebník poplatků, dopis ze dne 27. 9. 2021, výpisem z úvěrového účtu, předžalobní upomínkou ze dne 1. 11. 2021) dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: 4. Žalobce poskytl dne 18. 8. 2020 žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 16.773,00 Kč Smlouva o úvěru byla uzavřena přijetím návrhu žalovaného žalobcem tak, že žalobce za žalovaného uhradil částku odpovídající výši poskytnutého úvěru. Žalovaný se zavázal splatit úvěr v 11 měsíčních splátkách, každou ve výši 1 760,00 Kč, splatných vždy k 17. dne v měsíci, počínaje dnem 17. 9. 2020. Roční úroková sazba činila 19,44 %. V souladu s úvěrovou smlouvou byl žalovaný povinen hradit v rámci pravidelných splátek rovněž pojištění ve výši 4,99% z měsíční splátky úvěru. Žalovaný svému závazku splácet poskytnutý úvěr řádně a včas vyplývajícímu z úvěrové smlouvy nedostál. Pokud jde o úvěruschopnost, žalobce neprokázal, že by ji u žalovaného řádně zkoumal. 5. V situaci, kdy soud kvalifikoval vztah mezi účastníky jako spotřebitelský úvěr dle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., bylo namístě nejdříve posoudit, zda žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Teprve v případě kladného závěru k této otázce, mělo smysl zkoumat další konkrétní ustanovení smlouvy. 6. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru, soud z předložených důkazů a z žalobních tvrzení žalobkyně učinil závěr, že ke zkoumání úvěruschopnosti v rozsahu a způsobem stanoveným § 86 a následující z. č. 257/2016 Sb. nedošlo. Soud upozorňuje i na § 78 z. č. 257/2016Sb., podle něhož je povinností úvěrujícího uchovat podklady pro zkoumání úvěruschopnosti (např. pracovní smlouvy, výplatní pásky, výpisy z účtu atd.). Splněním povinnosti prověřit úvěruschopnost není spoléhání na informace sdělené dlužníkem bez jejích náležitých ověření. 7. Judikatura Soudního dvora Evropské unie (sp. zn. C -679/18, OPR- Finance s. r. o. vs. GK), jakož i NS (sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), NSS a ÚS ČR (I US 199/11) dovodila, že nedostatek řádného zkoumání úvěruschopnosti zakládá absolutní nepatrnost úvěrové smlouvy. 8. Soud předmětnou smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou a žalobkyně má tak nárok pouze na náhradu bezdůvodného obohacení ve výši nesplacené jistiny dluhu dle § 2991 z. č. 89/2012 Sb. (dále jen „ o. z.“) spolu s úrokem z prodlení § 1970 o. z. od podání žaloby, neboť předchozí výzvy k úhradě dluhu byly výzvou k úhradě plnění z neplatné úvěrové smlouvy, tedy nezaložily splatnost bezdůvodného obohacení. Uvedenému odpovídá výrok I. tohoto rozhodnutí. Ostatní nároky smluvně ujednané ve smlouvě o úvěru soud tedy pro neplatnost smlouvy zamítl ve výroku II. 9. Pokud žalovaný hradil splátky, které nebyly započteny na jistinu úvěru (nebo však tvrzeno), ale na další nároky vyplývající z ujednání neplatné smlouvy o úvěru (úroky, poplatky atd.), jde o bezdůvodné obohacení na straně příjemce těchto plateb. Bez procesní aktivity žalované (uplatnění bezdůvodného obohacení jako obrany do výše žalované částky, vzájemný návrh) však soud ve sporném řízení nemůže jakkoli zohlednit tyto uskutečněné platby, byť z neplatného právního důvodu. 10. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a přiznal žalobkyni vůči žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 1 489 Kč, neboť byla žalobkyně zcela úspěšná (zamítnuto bylo jen příslušenství, což nemá vliv na posouzení úspěchu), nárok na náhradu nákladů řízení v částce 600 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 200 Kč představující 100 Kč za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 1 uvedené vyhlášky, neboť bylo rozhodnuto o návrhu podaném na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč.