9 C 228/2022-20 — Okresní soud v Mladé Boleslavi

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou ke zdejšímu soudu dne 28. 2. 2022 a doplněnou podáním ze dne 13. 7. 2022 se žalobkyně domáhala částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku z titulu smlouvy o úvěru, kterou uzavřela s žalovaným dne 19. 8. 2019. Žalobkyně poskytla žalovanému v hotovosti peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 24 540 Kč v týdenních splátkách po 909 Kč. Před uzavřením úvěrové smlouvy zkoumala žalobkyně úvěruschopnost žalovaného kontrolou databáze neplatných dokladů Ministerstva vnitra, kontrolou RČ dálkovým systémem společnosti [právnická osoba], kontrolou v insolvenčním rejstříku, kontrolou zaměstnání telefonicky, kontrolou platební historie klienta u žalobkyně, vyhodnocením aktuální finanční situace dle podkladů zaznamenaných v evidenční kartě a vyhodnocením příslušné lokality bydliště na základě vědomostí z praxe a kontrolou dokumentů předložených při sepisování evidenční karty klienta. Vzhledem k tomu, že žalovaný uhradil žalobkyni pouze splátky v celkové výši 27 035 Kč a dále již na svůj závazek ničeho nehradil, stal se celý zbylý dluh žalovaného vůči žalobkyni ve výši 27 505 Kč splatným ke dni 22. 3. 2020. Žalobkyně proto požadovala zaplacení částky 27 505 Kč sestávající z nezaplacené jistiny a souhrnného poplatku a požadovala přiznat rovněž zákonný úrok z prodlení z dlužné částky, ovšem pouze od doby původně sjednané splatnosti smlouvy, tj. od 13. 10. 2020. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. Žalobkyně již v žalobě souhlasila s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Žalovaný se k výzvě soudu nevyjádřil, soud proto předpokládá, že souhlasí. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: 5. Účastníci uzavřeli dne 19. 8. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému hotovostní bezúčelový úvěr ve výši 30 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy a žalovaný se zavázal splatit žalobkyni poskytnuté finanční prostředky spolu úrokem 5 940 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru 9 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek 9 600 Kč, tj. celkem částku 54 540 Kč, v 60 týdenních splátkách po 909 Kč s první splátkou splatnou dne 26. 8. 2019. Zápůjční úroková sazba činila 70,89 % ročně. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že převzal od žalobkyně částku 30 000 Kč při podpisu smlouvy. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky žalobkyně ke smlouvě o spotřebitelském úvěru. Žalovaný však poskytnutý úvěr řádně a včas nesplácel, žalobkyni uhradil pouze částku 27 035 Kč. Žalobkyně proto vyzvala žalovaného prostřednictvím svého právního zástupce ke splnění jeho dluhu předžalobní výzvou ze dne 29. 11. 2021 odeslanou téhož dne. Žalovaný na výzvu nijak nereagoval, ani ničeho neuhradil. 6. Soud má z provedeného dokazování za postavené najisto, že žalobkyně zcela nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného. Z evidenční karty klienta, kterou v den podpisu smlouvy žalovaný vyplnil se zástupkyní žalobkyně, soud zjistil, že žalovaný bydlí jako spolubydlící, je svobodný, nemá žádný další úvěr, má vyživovací povinnost ke 2 dětem a v minulosti měl u žalobkyně sjednaný úvěr sloužící k refinancování. V kartě je dále zaznamenáno, že pracuje na plný pracovní úvazek u společnosti [právnická osoba] jako koordinátor s čistou měsíční mzdou 22 271 Kč. Žalovaný uvedl, že platnost pracovní smlouvy je do 1. 9. 2017. Výdaje žalovaného podle evidenční karty činí 17 240 Kč a sestávají z výdajů na bydlení ve výši 9 050 Kč a životního minima ve výši 8 190 Kč. Disponibilní zůstatek žalovaného byl v kartě zaznamenán ve výši 5 031 Kč. Zástupkyně žalobkyně měla při podpisu evidenční karty ověřit u žalovaného pracovní smlouvu, výpisy z účtu žalovaného a výplatní pásky, součástí karty ale tyto dokumenty nejsou. 7. Po právní stránce soud věc posoudil následovně: 8. Věc byla soudem posuzována dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jako „o. z.“) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jako„ ZoSÚ“), přičemž dle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 9. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Druhý senát Soudního dvora Evropské unie ve 34. bodě svého rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C [číslo], [právnická osoba] [anonymizováno], řízení o předběžné otázce (dále jako„ rozsudek SDEU“) rozhodl, že účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v článku 8 směrnice 2008/48 (pozn. jedná se o povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele), a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti. Dle bodu 46. rozsudku SDEU musí být články 8 a 23 směrnice 2008/48 vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 11. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 12. Podle § 78 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle odst. 2 písm. b) téhož ustanovení poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1. 13. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda předmětná smlouva o úvěru byla mezi účastníky uzavřena platně – tedy zda byla naplněna zákonná podmínka před uzavřením smlouvy dostatečně a odborným způsobem zkoumat schopnost žalovaného, jakožto spotřebitele, v souladu s § 86 a § 87 ZoSÚ sjednávaný úvěr splácet (úvěruschopnost). Soud totiž považuje za jednoznačné, že smlouva je smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu ZoSÚ, neboť na straně jedné vystupuje žalobkyně coby poskytovatel, a na straně druhé žalovaný coby spotřebitel. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neuchovala v rozporu s § 78 odst. 1 a 2 písm. b) ZoSÚ ověřované dokumenty nebo to alespoň netvrdila a neprokazovala, nemůže soud ověřit, že by žalobkyně náležitě zkoumala majetkové poměry žalovaného. Z evidenční karty ani neplyne, že by si žalobkyně od žalovaného vyžádala údaje o výdajích, které jsou nezbytné pro vytvoření úsudku o celkových poměrech žalovaného a posouzení jeho schopnosti úvěr splácet. Současně žalobkyně nijak nedoložila své tvrzení, že kontrolovala záznamy žalovaného v insolvenčním rejstříku nebo jaká byla platební historie žalovaného u žalobkyně. Navíc žalobkyně soudu nedoložila, že by ověřila trvání pracovního poměru v době uzavření smlouvy o úvěru, když v evidenční kartě je uvedeno, že p