9 C 297/2022-21 — Okresní soud v Mladé Boleslavi

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”). 2. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným zdejšímu soudu dne 26. 4. 2022 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 9 536 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tak, že žalobkyně nabyla pohledávku za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 3. 12. 2020 mezi [právnická osoba] s.r.o., se sídlem [adresa], [IČO], jako původním věřitelem (dále jen: původní věřitel) a žalobkyní. Původní věřitel uzavřel se žalovanou smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalované dne 14. 11. 2019 úvěr ve výši 8 000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 14. 12. 2019. Žalovaná ovšem z titulu úvěru ničeho neuhradila, a to ani přes písemné upomínky. Původní věřitel poskytoval úvěry prostřednictvím své webové stránky [webová adresa], na které se žalovaná nejprve zaregistrovala zadáním osobních údajů, které jsou uvedeny v části B tohoto návrhu, a to včetně svého telefonního čísla a emailové adresy. Tímto žalovaná zahájila kroky vedoucí ke zřízení uživatelského účtu. Žalovaná následně odsouhlasila znění Úvěrové smlouvy, jakožto podmiňující krok pro pokračování v registraci na webových stránkách původního věřitele. Žalovaná zaslala původnímu věřiteli žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření schopnosti žalované úvěr splácet, jí byl v rámci webového rozhraní zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy ve znění obsaženém v příloze tohoto návrhu s navrhovanou výší úvěru a splatností. Žalovaná tento návrh smlouvy akceptovala a původní věřitel úvěr žalované vyplatil částku ve výši 8 000 Kč dne 14. 11. 2019. K uživatelskému účtu měla pomocí vlastního hesla přístup jen žalovaná. Úvěr byl převeden z bankovního účtu původního věřitele na bankovní účet žalované č. [bankovní účet]. Při posuzování úvěruschopnosti byla žalovaná lustrována z veřejně dostupných databází ISIR, [příjmení], CRKI, BRKI. 3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, tvrzení žalobkyně tak nerozporovala. 4. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, vyzval soud účastníky, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) vyjádřili k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se účastníci k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemají námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, žalovaná se k této výzvě nevyjádřila, ačkoliv jí byly žaloba a výzva doručeny, proto soud rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise. 5. Na základě listinných důkazů předložených žalobkyní a soudem v řízení jako důkaz provedených (smlouva o úvěru spolu s všeobecnými obchodními podmínkami, smlouva o postoupení pohledávky spolu s oznámením, upomínky, potvrzení o vyplacení úvěru), soud, který posuzoval každý důkaz jednotlivě i důkazy v jejich souvislostech, zjistil tento skutkový stav: původní věřitel uzavřel se žalovanou smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalované na její bankovní účet č. [bankovní účet] dne 14. 11. 2019 částku 8 000 Kč, kterou měla žalovaná spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 536 Kč uhradit nejpozději dne 14. 12. 2019. Při posuzování úvěruschopnosti byla žalovaná lustrována z veřejně dostupných databází ISIR, [příjmení], CRKI, BRKI. Žalovaná se dostala do prodlení a poskytnuté peněžní prostředky řádně a včas nevrátila. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 12. 2020 postoupil právní předchůdce žalobkyně svou pohledávku za žalovanou na žalobkyni a žalované tuto skutečnost písemně oznámil dopisem ze dne 3. 6. 2021. K zaplacení vzniklého dluhu byla žalovaná naposledy vyzvána zástupcem žalobkyně ve výzvě před podáním žaloby ze dne 3. 6. 2021. Žalovaná však na výzvu nijak nereagovala a ani ničeho nezaplatila. 6. Po právní stránce soud věc posoudil následovně: 7. Věc byla soudem posuzována dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jako „o. z.“), a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jako„ ZoSÚ“), přičemž dle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Spotřebitelským úvěrem je podle § 2 odst. 1 ZoSÚ odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 8. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Druhý senát Soudního dvora Evropské unie ve 34. bodě svého rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C [číslo], [právnická osoba] GK, řízení o předběžné otázce (dále jako„ rozsudek SDEU“) rozhodl, že účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v článku 8 směrnice 2008/48 (pozn. jedná se o povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele), a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti. Dle bodu 46. rozsudku SDEU musí být články 8 a 23 směrnice 2008/48 vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 10. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 11. Žalobkyně v žalobě uvedla, že původní věřitel před poskytnutím částky 8 000 Kč žalované (pouze) ověřil údaje žalované z veřejně dostupných databází ISIR, [příjmení], CRKI, BRKI. Je zjevné, že tak nebyla dostatečně zkoumána úvěruschopnost žalované, když původní věřitel vůbec nezkoumal příjmy a výdaje žalované. V souladu s výše citovanými pasážemi rozsudku SDEU je třeba nesplnění této povinnosti zkoumat z úřední povinnosti, a nikoliv pouze k námitce žalované. Smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi původním věřitelem a žalovanou je tak pro nesplnění povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele podle § 588 o. z. absolutně neplatným právním jednáním. 12. Podle § 2993 o. z. plnila - li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 13. Z předložených listinných důkazů soud zjistil, že původní věřitel poskytl žalované částku 8 000 Kč, kterou žalovaná v dohodnuté lhůtě nesplatila, neuhradila ji ani ke dni rozhodnutí soudu. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy vznikla žalované povinnost vrátit žalobkyni pouze to, co jí bylo na základě této smlouvy plněno. Soud proto výrokem I. uložil žalované, aby žalobkyni zaplatil vyčerpané peněžní prostředky, tedy vydal žalobkyni bezdůvodné obohacení. Zároveň soud přiznal žalobkyni vůči žalované nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny ode dne následujícího po dni, kdy se žaloba dostala do dispozice žalované, a to až do úplného zaplacení. Úroky z prodlení soud přiznal dle § 1970 o. z. ve výši 10 %, jež požadovala žalobkyně, jelikož je soud vázán žalobním návrhem. Ve zbývajícím rozsahu, tj. částky 1 536 Kč a úroků z prodlení ve výši specifikované ve výroku II. tohoto rozsudku, soud žalobu zamítl. 14. O náhradě nákladů ří