13 C 3/2022-58 — Okresní soud v Mělníku

1. Žalobkyně se obrátila na zdejší soud dne [datum] s žalobou, kterou se vůči žalovanému domáhala zaplacení částky ve výši [částka] s příslušenstvím. Uplatněný nárok odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, spol. [právnická osoba], [IČO], uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o půjčce [číslo] na základě které mu poskytla v hotovosti jistinu ve výši [částka]. Žalovaný se zavázal půjčku vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši [částka] v 27 týdenních splátkách po [částka], přičemž poslední splátka byla stanovena na den [datum]. Žalovaný však sjednané splátky nehradil řádně a včas. Právní předchůdkyni žalobkyně tak vzniklo nejpozději dne [datum] právo na uhrazení celé dosud neuhrazené dlužné částky. Právní předchůdkyně žalobkyně, spol. [právnická osoba], postoupila výše uvedenou pohledávku, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], na žalobkyni s účinností ke dni [datum]. Žalovaný na svůj dluh do postoupení pohledávky uhradil toliko částku [částka], poté již ničeho uhrazeno nebylo. Aktuální výše dluhu tak činí na jistině [částka] a na souhrnném poplatku [částka], který je svou podstatou smluvním úrokem za půjčení peněz a tedy příslušenstvím pohledávky. Příslušenství se dále sestává ze zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny půjčky [částka]. Tuto dlužnou částku žalobkyni žalovaný zcela neuhradil, a to ani přes předžalobní výzvu žalobkyně ze dne [datum]. 2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. V řízení se jedná o věc s mezinárodním prvkem, neboť žalovaný je státním příslušníkem Slovenska. Soud se proto nejprve zabýval tím, zda je dána jeho pravomoc ve věci rozhodovat a podle jakého právního řádu má soud ve věci postupovat. Otázku pravomoci pak soud zkoumal z hlediska Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen Nařízení Brusel I bis). Podle čl. 4 Nařízení Brusel I bis platí, že nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Na osoby, které nejsou státními příslušníky členského státu, v němž mají bydliště, se použijí pravidla pro určení příslušnosti, která se použijí pro jeho vlastní státní příslušníky. V průběhu řízení pak soud zjistil, že žalovaný měl ke dni zahájení tohoto řízení na adrese [adresa] adresu dlouhodobého přechodného pobytu /viz potvrzení o provedené lustraci v ISZR na č. l. 40-42 spisu/. Pravomoc zdejšího soudu je tak dána a rozhodným právem je právo české (srov. zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů). 5. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru: Žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřel dne [datum] smlouvu o půjčce [číslo] jejíž nedílnou součástí jsou smluvní podmínky. Ve smlouvě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému půjčku ve výši [částka], kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši [částka], a to v 27 týdenních splátkách po [částka]. Svým podpisem potvrdil žalovaný převzetí půjčky ve výši [částka] v hotovosti. Dle článku 1 smluvních podmínek činí RPSN v případě splatnosti půjčky 27 týdnů 460,9 %. V článku 5 smluvních podmínek bylo stanoveno, že splátky se budou započítávat nejprve na souhrnný poplatek a teprve po jeho úplném uhrazení na vlastní částku půjčky. Právní předchůdkyně žalobkyně, spol. [právnická osoba], postoupila výše uvedenou pohledávku smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] na žalobkyni. Oznámení o postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne [datum]. Žalovaný byl naposledy žalobkyní vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou ze dne [datum]. Žalovaný na svůj dluh uhradil pouze [částka], přičemž v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění uhradil zcela, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu. 6. Po právní stránce soud s ohledem na okamžik vzniku předmětného závazku (uzavření smlouvy) v souladu s přechodným ustanovením § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a ust. § 164 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, posuzoval danou věc za použití dosavadních právních předpisů, zejména příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), a dále dle ustanovení zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2010. 7. Podle ustanovení § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák. při peněžité půjčce lze dohodnout úroky. 8. Podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům., 9. Podle ustanovení § 524 odst. 1 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. 10. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Soud vzal za prokázané, že byla platně uzavřena písemná smlouva o půjčce ve smyslu ust. § 657 obč. zák. (která byla současně spotřebitelským úvěrem dle ust. § 2 zákona č. 321/2001 Sb.), na základě níž přenechala právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému jistinu a žalovanému vznikla povinnost půjčené peněžní prostředky vrátit. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla dle ustanovení § 1879 a násl. o. z. tato pohledávka postoupena na žalobkyni, přičemž postoupení pohledávky vyhovovalo též předchozí právní úpravě obsažené v ust. § 524 a násl. obč. zák. 11. Co se týká sjednaného souhrnného poplatku, dospěl soud k závěru, že v této části žaloba důvodná není. Soud se plně ztotožnil s tvrzením žalobkyně, že souhrnný poplatek představuje příjem plynoucí původnímu věřiteli z poskytnutí peněžních prostředků žalovaného, a tedy jeho ekonomická funkce je totožná s funkcí úroků. Souhrnný poplatek je tedy jiným označením pro úroky ve smyslu § 658 odst. 1 obč. zák. O tom, že se jednalo o vše zahrnující úplatu za půjčení peněz, svědčí i skutečnost, že vedle poplatku měl žalovaný splatit již jen jistinu půjčky. Pokud by se nemělo jednat o úplatu za půjčení peněz, poskytovala by právní předchůdkyně půjčky zcela zdarma. Lze tedy konstatovat, že souhrnný poplatek svou podstatou představoval kapitalizovaný úrok. Jak uvedl Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, tedy v době před sjednáním předmětné smlouvy o půjčce, při sjednávání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Smluvní úroky představují odměnu za poskytnutí peněz, přičemž výše úroku vyjadřuje zároveň i míru rizika, kterou věřitel nese pro případ, že dlužník dluh nesplatí. Nejvyšší možná výše sjednaných úroků není nikterak stanovena právním předpisem (a to ani v zákoně o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., který jinak upravuje mnohé aspekty sjednávání spotřebitelských úvěrů), a její posouzení (zejm. ve vztahu k určení mravnosti či nemravnosti jejich výše) je ponecháno k úvaze soudů pro posouzení s ohledem na specifické okolnosti každého případu. Na základě ustálené rozhodovací praxe soudů však lze dospět k závěru, že ani v případě nebankovních půjček či úvěrů mezi dvěma fyzickými osobami (tím spíše v případech vztahu podnikatele a spotřebitele jako slabší strany) zpravidla nelze sjednat výši úroků více než trojnásobnou oproti průměrné výši poskytované bankovními subjekty (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005). V daném případě činil kapitalizovaný úrok [částka], za poskytnutí jistiny [částka], která měla být vrácena v 27 týdenních splátkách po [částka]. Roční procentní úroková sazba tak v daném případě činí cca 159,22 %. Úrokové sazby měnových finančních