15 C 173/2022-46 — Okresní soud v Mělníku

1. Žalobkyně se svým návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala vůči žalovanému zaplacení 6 800 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění svého návrhu zejména uvedla, že žalovaný s žalobkyní uzavřel dne [datum] rámcovou smlouvu o úvěru, na jejímž základě byla následně mezi účastníky uzavřena dne [datum] smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr ve výši 4 000 Kč, a zavázal se úvěr splatit spolu s úrokem ve výši 800 Kč nejpozději do [datum]. Žalovaný úvěr čerpal, nedodržel však řádně podmínky pro splácení. Žalobkyně požaduje vedle jistiny a smluvního úroku rovněž smluvní pokutu ve výši 2 000 Kč, která je tvořena částkou ve výši 0,1 % z nesplacené jistiny, maximálně však ½ celkové výše úvěru, a náklady spojené s vymáháním pohledávky ve výši 700 Kč za prvních 14 dnů mimosoudního vymáhání, 500 Kč za dalších 14 dní a 500 Kč nebude-li dluh uhrazen ani do 30. dne po zahájení mimosoudního vymáhání. V rámci příslušenství požaduje úrok z prodlení. 2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. V řešené věci jde o spor, jehož předmětem je peněžité plnění s hodnotou, která nedosahuje částky uvedené v § 202 odst. 2. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), tedy na jistině 10 000 Kč (bez příslušenství), jde tak o tzv. bagatelní řízení, v němž proti vydanému rozsudku soudu I. stupně není odvolání přípustné. Z ust. § 157 odst. 4 o. s. ř. pak plyne, že v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné nebo proti němuž se účastníci odvolání vzdali (§ 207 odst. 1 o. s. ř.), soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. 5. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Účastníci mezi sebou sjednali dne [datum] rámcovou smlouvu o úvěru, a to prostřednictvím elektronických komunikací, přičemž totožnost žalovaného byla ověřena prostřednictvím potvrzovací platby ve výši 1 Kč z jeho bankovního účtu. Současně s tím byla ze strany žalobkyně řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného. Následně ve stejné formě byla mezi účastníky sjednána smlouva o úvěru [číslo] na jejímž základě žalovaný čerpal dne [datum] úvěr ve výši 4 000 Kč, za což se zavázal ve lhůtě splatnosti do [datum] žalobkyni uhradit částku 4 800 Kč, tj. jistinu úvěru vč. sjednaného úroku v kapitalizované podobě ve výši 800 Kč, což odpovídá zápůjční úrokové sazbě 365 % ročně a RPSN ve výši 2 686,49 %. Ve smlouvě byla též sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně za každý den prodlení žalovaného s úhradou jistiny úvěru. Dále byla ve smlouvě sjednána povinnost žalovaného hradit spojené s mimosoudním vymožením dlužných částek prostřednictvím třetí osoby, a to 700 Kč za prvních 14 dnů mimosoudního vymáhá, 500 Kč za dalších 14 dnů vymáhání a 500 Kč, jestliže nebude uzavřena dohoda nebo uhrazen dluh ani do 30. dne po zahájení mimosoudního vymáhání. Žalovaný úvěr čerpal, porušil však jeho podmínky a dostal se do prodlení. Na svůj dluh z uvedené smlouvy neuhradil ničeho. 6. Po právní stránce soud hodnotil věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen„ o. z.”) a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti. 7. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Dle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. 9. Dle § 2053 o. z. uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá. 10. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 11. Dle § 122 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. Dle odst. 2 uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč. Dle odst. 3 souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč. 12. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 13. Dle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 o. z. se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Podle § 1812 odst. 1 o. z. lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. 14. V daném případě soud posoudil sjednanou smlouvu o úvěru ze dne [datum] jako celek za absolutně neplatnou pro zjevný rozpor s dobrými mravy, který zakládá v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nejprve co se týče sjednaného úroku s úrokovou sazbou ve výši 365 % ročně a RPSN ve výši 2 686,49 % soud konstatuje, že tento nárok je zjevně nemravný, neboť podle ustálené judikatury lze dospět k závěru, že ani v případě nebankovních půjček či úvěrů mezi dvěma fyzickými osobami (tím spíše v případech vztahu podnikatele a spotřebitele jako slabší strany) zpravidla nelze sjednat výši úroků více než trojnásobnou oproti průměrné výši poskytované bankovními subjekty (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2017, sp. zn. 33 Odo 236/2005). V daném případě úrokové sazby měnových finančních institucí u úvěrů domácnostem na spotřebu dle měnových statistik [obec] národní banky, veřejně dostupných na webových stránkách [obec] národní banky [webová adresa]), se pohybovaly v lednu 2019 okolo 8,48 % ročně. Sjednaný úrok tak soud shledal absolutně neplatným. Obdobně pak soud posoudil i ostatní sjednané poplatky, náhrady nákladů atp., když jen z jejich samotného výčtu je zcela evidentní jejich rozpor s § 122 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, který taxativně vyjmenovává, které nároky je věřitel oprávněn požadovat po spotřebiteli v případě jeho prodlení. V daném případě došlo k obrovské kumulaci nároků na různé poplatky, úhrady či náhrady, které měl být žalovaný povinen žalobkyni uhradit v případě jeho prodlení. Je zcela evidentní, že se přitom nejedná o náhradu účelně vynaložených nákladů, na kterou cílí § 122 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru, neboť tyto náklady žalobkyně již jen z definice těchto poplatků, úhrad a nákladů ve skutečnosti nevynaložila (viz kupříkladu poplatek za potenciální náklad na insolvenci) a v zásadě se nemůže jednat ani o náklady, které i kdyby žalobkyně skutečně vynaložila, bylo možno hodnotit jako náklady účelné. V souhrnu totiž všechny tyto uplatněné dílčí nároky mnohonásobně převyšují samotnou jistinu úvěru, která činila 4 000 Kč. Soud s ohledem na uvedené vyhodnot