15 C 320/2020-22 — Okresní soud v Mostě

1. Žalobkyně se domáhala nároku na zaplacení žalované částky z titulu smlouvy označené jako„ Smlouva o půjčce,“ která je svým obsahem smlouvou o spotřebitelském úvěru, uzavřené mezi [právnická osoba] [anonymizována tři slova], [IČO] (dále jen„ [příjmení] [jméno]“) a žalovaným jako zákazníkem dne [datum] (dále jen„ Smlouva o úvěru“). Úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána a posouzena jako dostatečná. 2. V důsledku fúze sloučením se dne [datum] stala právním nástupcem [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], dnes [příjmení] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], [IČO] (dále jen„ právní nástupce“). Právní nástupce [právnická osoba] [anonymizováno] uzavřel s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek ze dne [datum], jejímž předmětem bylo postoupení souboru pohledávek, včetně pohledávky, která je předmětem tohoto řízení, na žalobkyni. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 4. Soud má za zjištěný následující skutkový stav: 5. Ze Smlouvy o úvěru soud zjistil, že dne [datum] byla mezi [právnická osoba] [anonymizováno] a žalovaným uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které [právnická osoba] [anonymizováno] poskytla žalovanému úvěr ve výši 9 000 Kč. Za to se žalovaný zavázal vrátit [právnická osoba] [anonymizováno] poskytnutý úvěr ve výši 9 000 Kč a zaplatit úrok ve výši 1 260 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 1 800 Kč a poplatek za hotovostní inkaso ve výši 3 600 Kč, tedy celkem 15 660 Kč. Žalovaný se výše uvedené zavázal zaplatit prostřednictvím 58 týdenních splátek vždy ve výši 270 Kč. 6. Na základě tvrzení žalobkyně soud zjistil, že žalovaný uhradil pouze částku 6 300 Kč, kterou [právnická osoba] [anonymizováno] započítala na jistinu ve výši 1 791,70 Kč, na úrok ve výši 1 260 Kč, na poplatek za administrativní činnost ve výši 1 800 Kč a na poplatek za hotovostní inkaso ve výši 1 448,30 Kč. 7. Ze zákaznické karty soud zjistil, že před poskytnutím úvěru zkoumala [právnická osoba] [anonymizováno] úvěruschopnost žalovaného, zjišťovala jeho příjmy a výdaje a bylo zjištěno, že rozdíl mezi běžnými měsíčními příjmy a běžnými měsíčními výdaji představuje částku 8 600 Kč. Informace poskytnuté žalovaným byly ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalovaného a zaznamenány do zákaznické karty žalovaného ze dne [datum]. Žalovaným předložené doklady jsou uvedeny v části„ Ověřené dokumenty.“ 8. Ze zákaznické karty soud dále zjistil, že [právnická osoba] [anonymizováno] ověřila před uzavřením smlouvy o zápůjčce totožnost žalovaného z občanského průkazu, majetkovou situaci žalovaného ověřila z pracovní smlouvy a výplatní pásky, ze kterých zjistila čistou měsíční mzdu žalovaného ve výši 9 800 Kč. Jako další příjmy žalovaného uvedla [právnická osoba] [anonymizováno] částku 5 000 Kč, aniž by jakkoliv dále ověřila tento údaj. Výdaje žalovaného zjistila [právnická osoba] [anonymizováno] z nájemní smlouvy, dle které žalovaný hradil měsíčně nájemné ve výši 2 000 Kč. Žalovaný dále jako výdaje na domácnost uvedl částku 200 Kč měsíčně a jako další výdaje uvedl žalovaný měsíčně částku 4 000 Kč, tedy celkem výdaje žalovaného činily 6 200 Kč měsíčně. 9. Soud učinil skutkový závěr, že žalovaný uzavřel se [právnická osoba] [anonymizováno] Smlouvu o úvěru, na základě níž poskytla [právnická osoba] [anonymizováno] žalovanému úvěr ve výši 9 000 Kč. Úvěr měl žalovaný splácet v pravidelných splátkách, a to včetně poplatku v celkové výši 15 660 Kč. 10. Právní posouzení je pak následující. 11. Podle § 1 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen z.s.ú.) tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/, dále jen„ směrnice“) a upravuje některá práva a povinnosti související se spotřebitelským úvěrem. Spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. 12. Podle § 9 odst. 1 z.s.ú. věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 13. Podle § 9 odst. 3 z.s.ú. spotřebitel poskytne věřiteli na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. 14. Podle § 9 odst. 4 z.s.ú. pokud je důvodem neposkytnutí spotřebitelského úvěru výsledek vyhledávání v databázi umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, věřitel okamžitě a bezplatně spotřebitele vyrozumí o tomto výsledku a sdělí mu údaje o použité databázi. 15. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 16. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 17. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 18. K otázce povinnosti prověřit schopnost spotřebitele splácet poskytnutý úvěr (půjčku), o rozsahu, v jakém je věřitel povinen zjišťovat skutečnosti významné pro posouzení schopnosti splácet, a o opodstatněnosti této povinnosti se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, v němž uvedl mimo jiné, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 19. [příjmení] závěr učinil k výkladu § 9 z.s.ú. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp.zn. 1 As 30/2015, který konvenuje též výkladu směrnice zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v jeho rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/2013 ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další), v němž vyložil článek 8 směrnice a bod 26 preambule tak, že je povinností věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a na informace podané spotřebitelem se může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady. Tím má být zabráněno nezodpovědnému poskytování úvěrů. 20. Výše uvedené závěry přijal též Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne [datum] sp.zn. III ÚS 4129/18, v němž odkázal na závěry Nejvyššího soudu, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dluž