48 C 134/2021-40 — Okresní soud v Mostě

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ust. § 157 odst. 4 o. s. ř. 2. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Tento nárok představuje dle tvrzení strany žalující jistina ve výši [částka], smluvní pokuta [částka], se shora uvedeným příslušenstvím, tedy úroky z úvěru a úroky z prodlení, to vše z titulu uzavřené Smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] ze dne [datum], jíž byl žalované poskytnut úvěr ve výši [částka], který žalovaná řádně a včas neuhradila ve sjednaných 12 měsíčních splátkách po [částka]. Pro prodlení žalované byl úvěru zesplatněn. S ohledem na dobu uzavření úvěrové smlouvy a výši úvěru neexistovala zákonná povinnost zkoumat úvěruschopnost, přesto byl zjištěn žalobkyní příjem žalované ve výši [částka], bylo provedeno hodnocení klienta, ověřen [příjmení] a zjištěny doklady o příjmech žalované. 3. Žalovaná se nevyjádřila ve věci samé a k jednání se nedostavila, omluvila svoji neúčast. 4. Soud provedl dokazování ve spisu založenými listinnými prostředky. 5. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k závěru o skutkovém stavu ve věci samé, kdy žalovaná získala od žalobkyně [částka], ničeho neuhradila, ke dni uzavření úvěrové smlouvy byly vůči ní jenom za rok 2011 zahájeny 4 exekuce, které nebyly uhrazeny do konce roku 2011. Úvěr byl žalované vyplacen na jí uvedené číslo účtu ve smlouvě o úvěru, účet je veden na jméno [jméno] [příjmení]. 6. Co se týče právního posouzení soud vycházel z ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) účinného od 1. 1. 2014, který mimo jiné stanoví, že:„ … řídí se právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. …“ Soud proto s ohledem na vznik právních poměrů věc posoudil dle právní úpravy ze zák. č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák.) a zákona č. 513/1991 Sb. (dále jen obch. zák.) ve znění účinném do 31. 12. 2013. 7. Podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. 8. Podle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. 9. Dle nálezu Ústavního soudu z [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LPS. Ústavní soud tak ve svém nálezu dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z„ objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy. Dále také Ústavní soud v odůvodnění uvedl, že naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. 10. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. 11. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaná nemusela neplatnost namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Podstatné je, že úvěruschopnost nebyla žalobkyní řádně posouzena před poskytnutím úvěru žalované, ač k tomu byla žalobkyně povinna. Soud toto dovozuje ze skutečnosti, že vůči žalované byly vedeny v době poskytnutí úvěru 4 exekuce. Žalovaná tedy byla neúvěruschopná, její úvěruschopnost nebyla řádně posuzována, a proto je uzavřená úvěrová smlouva dle § 39 obč. zák. neplatná, a to i s ohledem na citovaný názor Ústavního soudu. 12. Soud dospěl k závěru, že žalované bylo vyplaceno [částka]. Byť byl úvěr vyplacen na účet, který není veden na jméno žalované, dospěl soud k závěru, že se i tímto způsobem obohatila žalovaná, neboť to byl její pokyn, kam má být žalobkyní plněno. Žalovaná nic neuhradila, žalované tak vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši [částka]. Soud proto uložil žalované povinnost tuto částku žalobkyni vrátit. Zároveň soud uložil žalované uhradit i úroky z prodlení od první prokazatelně odeslané upomínky žalované ze dne [datum], kdy tento dopis se musel dostat do sféry dispozice žalované nejpozději třetí den od odeslání, tedy dne [datum], žalovaná se tak dostala do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení od [datum], když třetí den jí musel být dopis doručen a následující den dluh neuhradila. Soud ve zbytku žalobu zamítl, neboť zbylé nároky plynou z neplatné úvěrové smlouvy. 13. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), neboť neshledal důvod pro stanovení odlišné lhůty k plnění. 14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, žalobkyně byla převážně neúspěšná a žalované žádné náklady pro pasivitu nevznikly.