48 C 159/2021-30 — Okresní soud v Mostě

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ust. § 157 odst. 4 o. s. ř. 2. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Tento nárok představuje dle tvrzení strany žalující jistina ve výši 2 042,12 Kč, úroky 1 970,77 Kč (nesplacený smluvní úrok 71,33 Kč, nesplacený poplatek za poskytnutí úvěru 867,54 Kč, nesplacené náklady vyhodnocení úvěru 178 Kč, nesplacený inkasní poplatek 347,01 Kč a smluvní úrok za poskytnutí finančních prostředků 506,89 Kč za dobu od [datum] do [datum]), náklady spojené s vymáháním 217 Kč, smluvní pokuta 1 233,44 Kč ve výši 0,1% denně za dobu od [datum] do [datum] z jistiny, se shora uvedeným příslušenstvím, tedy úroky z prodlení (kapitalizace za dobu od [datum] do [datum]), to vše z titulu uzavřené smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] mezi [právnická osoba] a žalovanou, jíž byl žalované poskytnut úvěr ve výši 6 000 Kč, který žalovaná řádně a včas nehradila ve sjednaných splátkách v celkové výši 10 906 Kč, splatnost poslední splátky nastala dne [datum]. Žalovaná celkem uhradila 7 400 Kč. K úvěruschopnosti žalované uvedla žalobkyně, že ji posuzovala a doložila příjmy žalované. 3. V rámci žalobních tvrzení bylo dále uvedeno, že žalovaná pohledávka byla původním věřitelem postoupena žalující straně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. V části týkající se postoupení pohledávky soud vycházel z § 1879 o. z., který stanoví, že věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle § 1880 odst. 1 o. z. platí, že postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. 4. Žalovaná se nevyjádřila ve věci samé a k jednání se nedostavila. 5. Soud provedl dokazování ve spisu založenými listinnými prostředky. 6. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k závěru o skutkovém stavu ve věci samé, který odpovídá žalobním tvrzením v úvěrové části a postoupení pohledávky, na která soud v plném rozsahu odkazuje. Žalobkyně u úvěruschopnosti zjevně vycházela v převážném rozsahu z tvrzení žalované, která uvedla, že je na mateřské dovolené, pobírá příspěvek na bydlení ve výši 7 317 Kč a rodičovské dávky 3 800 Kč, výdaje tvoří nájemné 4 500 Kč a osobní výdaje 5 590 Kč. Dále pobírá alimenty 1 000 Kč, použitelný příjem je 2 027 Kč. Žalobkyně doložila pouze rozhodnutí o příspěvku na bydlení ve výši 6 817 Kč ze dne [datum]. 7. Po právní stránce soud věc posoudil níže uvedeným způsobem. 8. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne [datum] ve věci sp. zn. C [číslo] zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 9. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 10. Byť shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru. 11. Dle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 12. Dle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 13. Dle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 14. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. 15. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 16. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 17. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaná nemusela neplatnost namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Podstatné je, že úvěruschopnost nebyla žalobkyní řádně posouzena před poskytnutím úvěru žalované. Z předložených listin vyplývá, že žalobní tvrzení o úvěruschopnosti nejsou podložena. Nejsou doloženy příjmy žalované, doložena je pouze částka 6 817 Kč příspěvku na bydlení. Ta je dokonce nižší, než je uvedeno v žádosti o úvěr. Nadto už jenom z podstaty příspěvku na bydlení nemůže být příspěvek vyšší, než jsou faktické náklady na bydlení, které jsou tvrzeny ve výši 4 500 Kč. Příspěvek na bydlení v doložené výši 6 817 Kč prokazuje, že náklady na bydlení žalované musely být minimálně stejně vysoké a nikoli 4 500 Kč uvedených v žádosti o úvěr. Dále není doložen příjem žalované ve výši 3 800 Kč rodičovského příspěvku. Alimenty ve výši 1 000 Kč také nejsou doloženy, nadto jednalo-li se o alimenty na dítě, tak tyto jsou příjmem dítěte a není možné je použít na úhradu úvěru žalované matky. Výdaje nejsou vůbec doloženy. Není ani doloženo zkoumání veřejně dostupných databází. Soud proto dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je pro řádné nezkoumání úvěruschopnosti žalované neplatná. Soud s