12 C 369/2021-21 — Okresní soud v Mostě

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 9 708 Kč s příslušenstvím z titulu neplnění smluvních povinností žalovaným ze smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené [datum] mezi společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ [anonymizováno]“) a žalovaným (dále jen„ smlouva“). Na základě uzavřené smlouvy poskytla [právnická osoba] žalovanému zápůjčku ve výši 7 000 Kč. Za to se žalovaný zavázal zápůjčku vrátit a společně s tím zaplatit [právnická osoba] souhrnný poplatek 5 302 Kč, tj. celkem se žalovaný zavázal [právnická osoba] za poskytnutou zápůjčku zaplatit 12 302 Kč, a to prostřednictvím 44 týdenních splátek ve výši 274 Kč a 45. splátky ve výši 246 Kč, přičemž splatnost poslední splátky byla stanovena na [datum]. Žalovaný zaplatil prostřednictvím týdenních splátek pouze 2 594 Kč. 2. Úvěruschopnost žalovaného byla [právnická osoba] zkoumána a posouzena jako dostatečná. 3. Společnost [anonymizováno] [datum] postoupila pohledávku ze smlouvy o zápůjčce na žalobkyni. 4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 5. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 6. Soud učinil následující skutkový závěr. Mezi [právnická osoba] a žalovaným byla [datum] uzavřena smlouva o zápůjčce [číslo] na základě které [právnická osoba] poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 7 000 Kč. Za to se žalovaný zavázal zápůjčku vrátit a společně s tím zaplatit [právnická osoba] souhrnný poplatek 5 302 Kč, tj. celkem se žalovaný zavázal [právnická osoba] za poskytnutou zápůjčku zaplatit 12 302 Kč, a to prostřednictvím 44 týdenních splátek ve výši 274 Kč a 45. splátky ve výši 246 Kč, přičemž splatnost poslední splátky byla stanovena na [datum]. Žalovaný zaplatil prostřednictvím týdenních splátek na dluh ze smlouvy o zápůjčce částku 2 594 Kč. 7. Před uzavřením smlouvy o zápůjčce byla úvěruschopnost žalovaného [právnická osoba] zkoumána a posouzena jako dostatečná, když [právnická osoba] zjistila jako čistý příjem žalovaného částku 15 133 Kč, skládající se z čistého příjmu žalovaného ve výši 8 633 Kč a dalšího čistého příjmu domácnosti žalovaného ve výši 6 500 Kč. Jako výdaje žalovaného zjistila [právnická osoba] částku 3 000 Kč Tyto údaje ověřila prostřednictvím pracovní smlouvy žalovaného a výplatních pásek žalovaného. 8. Následně [právnická osoba] postoupila pohledávku ze smlouvy o zápůjčce na žalobkyni s účinností ke dni [datum]. Po postoupení pohledávky vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení celé dlužné částky nejpozději do [datum]. 9. Právní posouzení soudu je následující. Podle § 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen z. s. ú.) tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, dále jen„ směrnice“) a upravuje některá práva a povinnosti související se spotřebitelským úvěrem. Spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, zápůjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkována spotřebiteli. 10. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 11. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 12. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 14. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 15. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 16. Po obsahové stránce je povinnost spotřebitele dostatečně prověřit úvěruschopnost spotřebitele s předchozí úpravou uvedenou v zákoně č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, a proto je níže uvedené judikatura též aplikovatelná na právní úpravu účinnou v době uzavření smlouvy o zápůjčce. 17. K otázce povinnosti prověřit schopnost spotřebitele splácet poskytnutý úvěr (půjčku), o rozsahu, v jakém je věřitel povinen zjišťovat skutečnosti významné pro posouzení schopnosti splácet, a o opodstatněnosti této povinnosti se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v němž uvedl mimo jiné, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 18. [příjmení] závěr učinil k výkladu § 9 z. s. ú. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který konvenuje též výkladu směrnice zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v jeho rozsudku ze dne [datum] ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další), v němž vyložil článek 8 směrnice a bod 26 preambule tak, že je povinností věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a na informace podané spotřebitelem se může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady. Tím má být zabráněno nezodpovědnému poskytování úvěrů. 19. Výše uvedené závěry přijal též Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne [datum] sp. zn. III ÚS 4129/18, v němž odkázal na závěry Nejvyššího soudu,