22 C 20/2022-41 — Okresní soud v Mostě

1. Předmětem řízení byla pohledávka žalobkyně z titulu účastnické smlouvy [číslo] uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne [datum]. Konkrétně byla předmětem řízení nezaplacená smluvní pokuta ve výši 4 000 Kč vyúčtovaná žalovanému z důvodu, že nevrátil zapůjčené zařízení typu [anonymizována dvě slova] v kategorii„ [anonymizováno]“, ač tak učinit v souladu se smlouvou do 30 dnů od ukončení předmětné smlouvy měl. 2. Předmětem řízení byla dále pohledávka žalobkyně z titulu účastnické smlouvy [číslo] uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne [datum]. Konkrétně byla předmětem řízení nezaplacená smluvní pokuta ve výši 4 000 Kč vyúčtovaná žalovanému z důvodu, že nevrátil zapůjčené zařízení typu [anonymizována dvě slova] v kategorii„ [anonymizováno]“, ač tak učinit v souladu se smlouvou do 30 dnů od ukončení předmětné smlouvy měl. 3. Předmětem řízení byl rovněž nárok žalobkyně na zaplacení částky 136,39 Kč za pronájem uvedených zařízení v období od [datum] do [datum]. 4. Z listinných důkazů soud zjistil, že žalobkyně dne [datum] uzavřela se žalovaným účastnickou smlouvu [číslo] v níž se zavázala poskytovat žalovanému službu„ [anonymizována tři slova]“. Za tím účelem pronajala žalovanému zařízení typu [anonymizováno] v kategorii„ [anonymizováno]“. Nájemné za užívání tohoto zařízení bylo smluvními stranami dohodnuto na 50 Kč měsíčně. V období od [datum] do [datum] žalovaný řádně nájemné nezaplatil. S ohledem na skutečnost, že žalovaný řádně nehradil poplatky za služby na základě předmětné smlouvy poskytované, žalobkyně předmětnou smlouvu písemně vypověděla, a to dne [datum]. V souladu s předmětnou účastnickou smlouvou měl žalovaný do 30 dnů po ukončení smlouvy povinnost na vlastní náklady vrátit pronajaté zařízení. V případě, že tak neučiní, vzniká mu povinnost uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 4 000 Kč za nevrácení pronajatého zařízení včas a řádně. 5. Z listinných důkazů soud dále zjistil, že žalobkyně dne [datum] uzavřela se žalovaným účastnickou smlouvu [číslo] v níž se zavázala poskytovat žalovanému službu„ [anonymizováno 5 slov]“. Za tím účelem pronajala žalovanému zařízení typu [anonymizována dvě slova] [číslo] v kategorii„ [anonymizováno]“. Nájemné za užívání tohoto zařízení bylo smluvními stranami dohodnuto na 30 Kč měsíčně. V období od [datum] do [datum] žalovaný řádně nájemné nezaplatil. S ohledem na skutečnost, že žalovaný řádně nehradil poplatky za služby na základě předmětné smlouvy poskytované, žalobkyně předmětnou smlouvu písemně vypověděla, a to dne [datum]. V souladu s předmětnou účastnickou smlouvou měl žalovaný do 30 dnů po ukončení smlouvy povinnost na vlastní náklady vrátit pronajaté zařízení. V případě, že tak neučiní, vzniká mu povinnost uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 4 000 Kč za nevrácení pronajatého zařízení včas a řádně. 6. Dlužné nájemné za užívání výše uvedených pronajatých zařízení bylo vyúčtováno vyúčtováním [číslo] za období od [datum] do [datum] v částce celkem 41,29 Kč se splatností dne [datum], [číslo] za období od [datum] do [datum] v částce celkem 67,10 Kč se splatností dne [datum] a [číslo] za období od [datum] do [datum] v částce 28 Kč se splatností dne [datum]. 7. Právní posouzení žalovaných nároků je následující: O nároku žalobkyně na zaplacení nájemného ve výši 136,39 Kč za pronájem výše uvedených zařízení soud rozhodl v souladu s §2201 a násl. o. z. Podle § 2201 o. z. nájemní smlouvou se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci věc k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli nájemné. 8. Právní posouzení nároku žalobkyně na zaplacení částky 8 000 Kč (2 x 4 000 Kč) jako smluvní pokuty za nevrácení uvedených pronajatých zařízení se opírá o §409, §410, §1810 a násl. z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.), když soud shledal, že předmětné smlouvy o nájmu zařízení jsou smlouvou spotřebitelskou ve smyslu §1810 o. z. Podle §1810 o. z. ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen„ spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé. 9. Podle §419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. 10. Podle §420 odst. 1 o. z. kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele. 11. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně jednala se žalovaným v rámci své podnikatelské činnosti, naopak žalovaný jednal jako spotřebitel ve smyslu §419 o. z., je třeba rovněž učinit závěr, že předmětné smlouvy jsou spotřebitelskou smlouvou ve smyslu §1810 a násl. o. z. 12. Podle §1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. 13. Podle §1815 o. z. se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. 14. Nejvyšší soud ČR judikoval ve svém rozhodnutí ze dne 11. 12. 2013 sp. zn. Cpjn 200/2013 stanovisko, jeho část II. zní:„ Neplatná jsou ujednání dané smlouvy směřující k její automatické prolongaci, ujednání o povinnosti spotřebitele platit smluvní pokutu a náklady na písemnou upomínku, ujednání o nevratnosti plnění poskytnutého spotřebitelem bez ohledu na důvod, pro který dojde k předčasnému ukončení smlouvy tam, kde zákon vrácení vzájemně poskytnutého plnění předpokládá, a sjednání odlišného režimu účinnosti výpovědi smlouvy pro každou ze smluvních stran.“ 15. Z odůvodnění téhož rozhodnutí NS ČR soud dále cituje:„ Ujednání o smluvní pokutě je vedlejším ujednáním, které není typickou součástí smlouvy. Povinnost spotřebitele v daném případě smluvní pokutu hradit by nastoupila výlučně proto, že poskytovatel využil dispozitivní úpravu § 544 a násl. obč. zák. a tuto povinnost spotřebitele do adhézní smlouvy vtělil. Za situace, kdy stíhá povinnost hradit smluvní pokutu v případě porušení smluvních povinností výlučně spotřebitele, nikoli poskytovatele služby, lze uzavřít, že jde o ujednání představující, i vzhledem k poměru výše smluvní pokuty k výši (významu) jí zajištěné povinnosti, významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a to k újmě spotřebitele. Poskytovatel přitom nemohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s daným ujednáním souhlasil v případě individuálního sjednání smlouvy. Ujednání o smluvní pokutě je proto neplatné podle § 55 odst. 2 obč. zák. Ze stejných důvodů je podle § 55 odst. 2 obč. zák. neplatné i ujednání o povinnosti spotřebitele hradit paušální náklady na zaslání písemné upomínky v případě porušení jeho povinností, když poskytovatel žádnou takovou povinnost v případě porušení jeho povinností nemá.“ 16. Soud zjistil, že ustanovení o povinnosti vrátit poskytnuté zařízení žalobkyni jako poskytovateli služeb zakládá mezi účastníky značnou nerovnováhu v jejich povinnostech a je v rozporu s požadavkem dobré víry. Soud při následujících úvahách vychází ze základní myšlenky, že předmětná smlouva byla uzavřena s tím, že žalobkyně nemůže poskytovat smluvené služby bez toho, že by svému smluvnímu zájemci rovněž poskytla předmětné zařízení. Bylo proto v zájmu poskytovatele služeb toto zařízení poskytnout. Přesto v případě ukončení smlouvy je to žalovaný, kdo má povinnost takové zařízení vrátit, a to ve lhůtě a způsobem, který nutí žalovanou vynaložit ještě další náklady (poštovné, popř. jízdné) na jeho vrácení poskytovateli služeb. Ve smlouvě se neuvádí, jakou hodnotu zapůjčené zařízení v době jeho předání zájemci mělo. Soudu je dále známo, že se poskytovatelé služeb tohoto typu, při nichž pronajímají zařízení, bez nichž by poskytnutí služby nebylo možné, nikdy nedomáhají navrácení (vydání) pronajatých zařízení, ale vždy žalují na zaplacení smluvních pokut stanovených pro porušení povinnosti zařízení vrátit. Ač k poskytnutí svých služeb nezřídka přijedou do místa určeného zákazníkem, kde zařízení nainstalují, při navrácení zařízení tuto alternativu nenabízejí. Při zvážení uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalobkyni se při ukončení smluv tohoto typu nejedná o navrácení pronajatého zařízení či o navrácení jeho hodnoty. Z toho je rovněž zřejmé, a to v kontextu citovaného ústavního nálezu, že„ že jde o ujednání představující, i vzhledem k poměru výše smluvní pokuty k výši (významu) jí zajištěné povinnosti, významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a to k újmě spotřebitele“. Ne bezvýznamné se pro účely tohoto právního posouzení jeví skutečnost, že předmětná smlouva je smlouvou formulářového typu, z čehož mj. vyplývá, že účastníkovi prakticky„ nezbude“, než na takové ujednání přistoupit. S ohledem na výše uvedené soud žalobkyni nepřiznal žalovanou smluvní pokutu ve výši celkem 8 000 Kč, resp. nárok na ni v souladu s §1815 o.