46 C 163/2023-25 — Okresní soud v Mostě

1. Žalobkyně doručila okresnímu soudu dne [datum] návrh na vydání platebního rozkazu, kterým se domáhala zaplacení částky 20 360 Kč. 2. Žalobkyně uvedla, že jako věřitelka uzavřela dne [datum] se žalovaným jako dlužníkem úvěrovou smlouvu (dále jen smlouva), jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru žalobkyní jakožto věřitelem (úvěrujícím) žalovanému jakožto dlužníkovi (úvěrovanému) ve výši 36 360 Kč (půjčená částka činila 20 000 Kč a souhrnný poplatek 16 360 Kč). Úvěr měl být splácen 60 týdenními splátkami po 606 Kč podle splátkového kalendáře. Žalovaný splatil pouze 16 000 Kč. Žalobkyně požaduje proto dlužnou částku 20 360 Kč. 3. Ve vztahu k otázce prověřování úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že kontrolovala databázi platných a neplatných dokladů Ministerstva vnitra, prověřovala rodné číslo dálkovým systémem společnosti [právnická osoba], nahlédla do insolvenčního rejstříku, telefonicky prověřila informace u zaměstnavatele žalovaného, prověřila platební historii žalovaného u žalobkyně a vyhodnotila aktuální finanční situaci žalovaného dle podkladů žalovaného dle jeho čestného prohlášení a dle lokality. Externí zprostředkovatel přitom kontroloval dokumenty předložené žalovaným. 4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal zcela pasivní. 5. Účastníci souhlasili dle § 115a o. s. ř. s rozhodnutím věci bez jednání, resp. ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. se má za to, že s takovým postupem souhlasí. Žalovanému byla výzva k vyjádření společně se žalobou doručena náhradně (vhozením do schránky) na adresu trvalého pobytu zjištěnou z centrální evidence obyvatel. <b>6. Z úřední činnosti je soudu známo, že proti žalovanému byla před uzavřením smlouvy se žalobkyní nařízena řada exekucí (např. vedeny u okresního soudu pod sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka]) a byla proti němu vedena řada nalézacích řízení (č.l. 11, 14).</b> 7. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: 8. Z evidenční karty klienta vyplývá, že žalobkyně, aniž by současně doložila listiny, z nichž údaje dovozovala, vycházela z toho, že žalovaný má bydliště na adrese [obec a číslo], bydlí jako nájemník, má jen základní vzdělání, je svobodný, žije v domácnosti sám, není majitelem vozidla, nevlastní nemovitost a neměl ještě u žalobkyně úvěr, měl být zaměstnán ve [právnická osoba] bus s.r.o. jako řidič autobusu na dobu neurčitou s příjmem 22 380 Kč, výdaje na bydlení měly údajně dosahovat výše 4 872 Kč a životní minimum je 4 360 Kč. Žalovaný tvrdil, že jiné výdaje nemá a nesplácí žádné exekuce. 9. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] [číslo] soud zjistil, že žalobkyně na základě této smlouvy poskytla žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč splatný 60ti týdenními splátkami po 606 Kč, přičemž výše RPSN úvěru činila 212,77 %. Žalovaný měl podle smlouvy splatit celkem 36 360 Kč (Celková výše úroku a poplatků tak činila 16 360 Kč). 10. Z předsmluvního formuláře je zřejmé, že jsou v něm shrnuty základní ustanovení smlouvy o úvěru. Úrok měl sice činit 70,89 % p.a. 11. Z předžalobní upomínky ze dne [datum] soud zjistil, že žalovanému byla stanovena lhůta k plnění do 7 dnů. 12. Je zřejmé, že zejména výdaje a závazky žalovaného prověřovány nebyly. Žalobkyně zcela pominula řádně zjišťovat výši skutečných příjmů a skutečných závazků a výdajů žalovaného, ať již z nájemní smlouvy či z výpisů z bankovního účtu žalovaného (ve formuláři je sice zaškrtnuto políčko o předložení listin, avšak žalobkyně jej nepředložila). Nadto, byla proti žalovanému vedena řada exekucí. <b>13. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného.</b> 14. Podle § 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“), tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí; práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru. 15. Podle § 2 odst. 1 z. s. ú. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 16. Podle § 86 odst. 1, 2 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 17. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 18. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 19. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 20. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 21. K výkladu § 86 z. s. ú. se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne [datum] ve věci C [číslo] (OPR- [právnická osoba] GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 22. Ustanovení § 86 z. s. ú. je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti. 23. V posuzovaném případě uzavírala žalobkyně s žalovanou úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) z. s. ú. Žalovaná ji uzavírala jako fyzická osoba, která při tom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se přitom o úvěr, která by naplňoval znaky vymezené v § 4 z. s. ú. a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Je proto třeba předmětný úvěr posuzovat jako úvěr spotřebitelský. 24. Okresní soud se proto, jak je již uvedeno výše, zabýval otázkou platnosti této smlouvy ve smyslu výše citovaných § 86, 87 z. s. ú. a § 588 o. z. pod sankcí neplatnosti smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. 25. Jak konstatoval Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek. Předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřite