32 C 128/2024-27 — Okresní soud v Mostě

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení – to vše z titulu smlouvy o úvěru, uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne , datum, , na základě které žalobkyně poskytla žalované úvěr formou hotovostního bezúčelového úvěru ve výši , částka, , skládajícím se z půjčené částky , částka, a souhrnného poplatku , částka, . Žalovaná úvěr vyčerpala, řádně jej nesplácela, za dobu trvání smluvního vztahu uhradila pouze , částka, , tuto částku žalobkyně poměrně započetla na náklady na soudní či mimosoudní vymáhání pohledávky, smluvní pokuty, poplatky, jistiny a úroku. Splatnost úvěru nastala dne , datum, .2. Oběma účastníkům bylo doručeno usnesení spolu s výzvou, aby se ve lhůtě 7 dnů od doručení tohoto usnesení vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání, spolu s poučením, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila, žalovaná se ve stanovené lhůtě nijak nevyjádřila, soud proto dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 115a o. s. ř. a ve věci rozhodl, aniž by nařizoval jednání.3. Skutkový stav, který byl podrobněji popsán v odstavci prvém odůvodnění tohoto rozsudku, a který je dále podrobněji rozebírán dále, byl v řízení zjištěn z důkazů listinných:Smlouvou o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, – podepsanou žalovanou měl soud za prokázaný obsah této smlouvy, zejména výši úvěru , částka, , délku poskytnutí úvěru, který měl být splácen v 60. týdenních splátkách po , částka, , dále celkovou částku k zaplacení spotřebitelského úvěru , částka, , tvořené jistinou , částka, , úroky , částka, , administrativním poplatkem , částka, a poplatkem za hotovostní inkaso splátek , částka, . Dále že byly sjednány úroky z úvěru ve výši 70,89 % ročně a roční procentuální sazba nákladů (tzv. RPSN) činí 212,77 %.Evidenční kartou klienta ze dne , datum, , podepsanou žalovanou měl soud za prokázané, že příjmy a výdaje žalované byly právní předchůdkyní žalobkyně posuzovány na základě tvrzení žalované, která uvedla ve formuláři. Žalovaná uvedla, že je svobodná, žije sama, nevyživuje žádné nezaopatřené děti, nevlastní auto ani nemovitost, neměla nikdy úvěr u žalobkyně. Dále uvedla, že žije v pronajatém bytě, je zaměstnána jako zámečník na plný úvazek s příjmem , částka, čistého měsíčně, jiný příjem nemá. Své výdaje odhadla částkou , částka, za bydlení, životní minimum na bydlení činilo v té době , částka, . Jiné životní výdaje neuvedla. Příjem žalované byl údajně ověřen z pracovní smlouvy a výplatních pásek, tyto doklady soudu nicméně předloženy nebyly, neboť byly při vyplnění dotazníku údajně pouze předloženy k nahlédnutí.Formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru měl soud za prokázaný obsah této listiny, která nicméně nebyla pro rozhodnutí podstatná.Interní listinou žalobkyně „Informace ke smlouvě , Anonymizováno, “ měl soud za prokázané, že žalovaná uhradila , částka, .Předžalobní výzvou podle § 142a o. s. ř. + Podacím archem měl soud za prokázané, že žalobkyně řádně vyzvala žalovanou k dobrovolné úhradě dluhu ještě před podáním žaloby, a že tato výzva se jí dostala do dispozice.1. Závěr o skutkovém stavu plně odpovídá tvrzením žalobkyně, která byla stručně zrekapitulována v odstavci 1. odůvodnění tohoto rozsudku, proto na ně soud ohledně závěru o skutkovém stavu odkazuje. Z obsahu spisu je zřejmé, že žalobkyně řádně nezjišťovala před uzavřením smlouvy o úvěru se žalovanou její úvěruschopnost. Žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalované vycházela pouze z tvrzení žalované, která si dále neověřila, respektive neprokázala, že si tato tvrzení jakkoli ověřila. Nijak nebyl ověřen zejména příjem žalované, současně nebyly ověřeny její výdaje, které sestávaly pouze z výdajů na bydlení, další životní výdaje žalovaná neuvedla. Již z toho je zřejmé, že toto tvrzení žalované nemohlo odpovídat skutečnosti. Žalobkyně si rovněž žádným způsobem neověřila, že žalovaná nemá jiné závazky, vyjma možných závazků u žalobkyně, které by byla povinna splácet. Z výpisu řízení E a EXE je patrné, že ve dvou letech následujících po uzavření úvěrové smlouvy napadlo na soud celkem osm exekučních řízení proti žalované, tedy žalovaná zjevně měla již v době uzavření úvěrové smlouvy další závazky, které nesplácela, a které se následně staly závazky exekučně vymáhanými. Žalobkyně v důsledku porušení své povinnosti poskytla úvěr osobě, která evidentně úvěruschopná nebyla.Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:1. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C-679/18 zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.2. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.3. Přestože shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru.4. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.5. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.6. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. Povinnost posouzení úvěruschopnos