Okresní soud v Mostě 62 C 134/2026-33 – Náklady řízení

Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Tento nárok představuje dle tvrzení strany žalující jistina ve výši , částka, , poplatky , částka, , se shora uvedeným příslušenstvím, tedy úroky z úvěru a úroky z prodlení, to vše z titulu uzavřené smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, mezi žalovaným a společností , Anonymizováno, , právnická osoba, , , Anonymizováno, (, Anonymizováno, ) (dále jen „původní věřitel“), jíž byl žalovanému poskytnut k čerpání úvěrový rámec ve výši , částka, , který žalovaný řádně a včas nehradil.2. V rámci žalobních tvrzení bylo dále uvedeno, že žalovaná pohledávka byla původním věřitelem postoupena žalující straně. V části týkající se postoupení pohledávky soud vycházel z § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), který stanoví, že věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle § 1880 odst. 1 o. z. platí, že postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.3. Žalobkyně k výzvě soudu doplnila svá tvrzení tak, že původní věřitel prověřil úvěruschopnost žalovaného na základě informací od žalovaného, které dále neověřoval, vyjma kontroly úvěrového zatížení žalovaného, insolvenčního rejstříku a CEE. Při určení výdajů žalovaného vyšel z vlastního ekonomického modelu. Žalovaný uhradil na úvěr částku v celkové výši , částka, . Totožnost žalovaného byla ověřena na základě jeho průkazu o povolení k pobytu č. , IBAN, , jak vyplývá ze smlouvy o úvěru. Žalovaný čerpal úvěr ve výši, která vyplývá z dokumentu Měsíční výpis – leden 2021.4. Žalovaný se přes výzvu nevyjádřil ve věci samé.5. Soud ve věci nařídil jednání, kde provedl důkazy označené žalobkyní. Na základě provedených důkazů zjistil soud následující skutečnosti.6. Žádost/Smlouva o revolvingovém úvěru c. , Anonymizováno, včetně příloh prokazuje, že žalovaný uvedl, že má příjem , částka, , celkový příjem domácnosti , částka, . Výdaje domácnosti uvedl , částka, , finanční závazky , částka, . Dále žalovaný uvedl, že je ženatý a bydlí v nájmu. Úvěrový rámec činil , částka, , úroková sazba 22,68 % p. a., splátka úvěru činila 5 % z dlužné částky zaokrouhlené na celé desetitisíce nahoru. Výše úhrady za pojištění činila 5,99 % z měsíční splátky úvěru.7. Podklady pre súdne konanie ze dne , datum, prokazují, že žalobkyně eviduje za žalovaným pohledávku , částka, na jistině, , částka, na řádných úrocích, , částka, na úrocích z prodlení, , částka, na poplatcích, , částka, na pokutách. Dále prokazuje, jakým způsobem žalobkyně eviduje nároky vůči žalovanému, platby provedené žalovaným a způsob jejich zaúčtování, a to za období od , datum, do , datum, .8. Výzva k úhradě dluhu ze dne , datum, prokazuje, že právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného před podáním žaloby k zaplacení, přičemž ho upozornil na možnost soudního vymáhání.9. Potvrzení o podání ze dne , datum, prokazuje odeslání dopisu žalovanému.10. Transakční historie za období od 13. 1. 20221 do , datum, prokazuje způsob jakým původní věřitel evidoval, jak žalovaný čerpal a splácel úvěr, byly mu účtovány poplatky, úroky a úroky z prodlení. Žalovaný čerpal celkem úvěr ve výši , částka, . K , datum, uhradil , částka, a dlužnou částku evidoval původní věřitel ve výši , částka, .11. Měsíční výpisy k úvěru za období od 1/2021 až 11/2023 prokazuje způsob jakým původní věřitel evidoval, jak žalovaný čerpal a splácel úvěr, byly mu účtovány poplatky, úroky a úroky z prodlení. Žalovaný čerpal celkem úvěr ve výši , částka, .12. Výzva k úhradě žalovanému po zesplatnění ze dne , datum, prokazuje, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě celého dluhu ke dni , datum, .13. Poslední výzva k úhradě dlužné částky a podmíněné odstoupení od úvěrové smlouvy ze dne , datum, prokazuje, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě, přičemž ho upozornila, že pokud nebude částka uhrazena, dojde k zesplatnění celého úvěru.14. Protokol o prověření úvěruschopnosti klienta pro úvěry převzaté od Hello bank! prokazuje, že žalobkyně eviduje, že žalovaný na žádosti uvedl příjem ve výši , částka, . Původní věřitel počítal s celkovými příjmy ve výši , částka, a výdaji , částka, určené dle ekonomického modelu, původní věřitel neevidoval u žalovaného žádné předchozí úvěry. Mělo dojít k ověření žalovaného v insolvenčním rejstříku.15. Oznámení o postoupení pohledávky ze dne , datum, prokazuje, že žalovanému bylo oznámeno postoupení pohledávky na žalobkyni.16. Informace o zprostředkovateli neprokazují nic podstatného pro řízení.17. Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru neprokazují nic podstatného pro řízení.18. Všeobecné obchodní podmínky neprokazují nic podstatného pro řízení.19. Dokumentace k rámcovému pojištění původního věřitele neprokazuje nic podstatného pro řízení.20. Vstupní informační dopis původního věřitele ze dne , datum, neprokazuje nic podstatného pro řízení.21. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k závěru o skutkovém stavu ve věci samé, který odpovídá žalobním tvrzením, na která soud odkazuje, vyjma toho, že došlo k řádnému prověření úvěruschopnosti žalovaného. Provedenými důkazy bylo prokázáno, že účastníci uzavřeli úvěrovou smlouvu a došlo k čerpání úvěru ve výši , částka, , přičemž následné splátky žalovaného činily celkem , částka, . Původní věřitel prověřil úvěruschopnost žalovaného z údajů poskytnutých žalovaným. Přes výzvu soudu však nebyly označeny žádné další důkazní prostředky k posouzení úvěruschopnosti a nebylo tak prokázáno, že by původní věřitel jakýmkoliv způsobem ověřil údaje o příjmech či výdajích sdělené žalovaným. Příjmy žalovaného nebyly ověřeny vůbec, výdaje byly určeny dle ekonomického modelu a skutečnost, zda došlo k ověření úvěrového zatížení žalovaného nebyla prokázána, neboť k ní žalobkyně nepředložila žádné důkazy. Pohledávka byla následně postoupena na žalobkyni.22. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce následovně.23. Podle § 1 a 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“) tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS., dále jen „směrnice“) a upravuje některá práva a povinnosti související se spotřebitelským úvěrem. Spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, zápůjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkována spotřebiteli.24. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.25. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.26. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.27. Podle § 87 odst. 2 z. s. ú. je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.28. Po obsahové stránce je povinnost věřitele dostatečně prověřit úvěruschopnost spotřebitele shodná s předchozí úpravou uvedenou v zákoně č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, a proto je níže uvedená judikatura též aplikovatelná na právní úpravu účinnou v době uzavření smlouvy.29. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dovodil, že věřitel nepostupuje s odbornou péčí, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění ani skutečnost, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Odborná péče naopak předpokládá, že údaje sdělené spotřebitelem budou ověřeny nebo objektivně podloženy.30. Na tento závěr navázal Nejvyšší soud také v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, v němž zdůraznil, že nesplnění povinnosti poskytovatele řádně prověřit schopnost spotřebitele úvěr splatit má za následek neplatnost smlouvy. Z tohoto rozhodnutí současně plyne, že bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se spotřebitelem ve společné domácnosti si lze jen obtížně učinit komplexní úsudek o celkových poměrech spotřebitele a jeho schopnosti úvěr splácet.31. Stejný závěr učinil k výkladu § 9 z. s. ú. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který konvenuje též výkladu směrnice zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v jeho rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/2013 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další), v němž vyložil článek 8 směrnice a bod 26 preambule tak, že je povinností věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a na informace podané spotřebitelem se může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady. Tím má být zabráněno nezodpovědnému poskytování úvěrů.32. Význam této povinnosti zdůraznil také Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. Podle Ústavního soudu má povinnost prověřit schopnost spotřebitele úvěr splácet nejen individuální rozměr ve vztahu ke konkrétnímu dlužníkovi, ale i širší společenský význam, neboť předlužení spotřebitele může vést k závažným sociálním dopadům. Nezkoumá-li obecný soud, zda poskytovatel při poskytnutí spotřebitelského úvěru schopnost dlužníka splácet skutečně prověřil, může tím zasáhnout do práva spotřebitele na soudní ochranu. Obdobně Ústavní soud v usnesení ze dne 5. 1. 2026, sp. zn. I. ÚS 2636/25, aproboval závěr, že poskytovatel nemůže při posuzování úvěruschopnosti spoléhat toliko na nedoložená prohlášení spotřebitele o příjmech a výdajích, aniž by tyto údaje odpovídajícím způsobem ověřil.33. Na otázku zdali nedostatečné posouzení úvěruschopnosti způsobuje neplatnost absolutní nebo relativní úvěrové smlouvy odpovídá rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/2018 (OPR-Finance s.r.o. proti GK), kde Soudní dvůr vyslovil při výkladu článku 8 a 23 směrnice závěr, že tyto články musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.34. Ve věci sp. zn. C-755/22., 62022CJ0755, uvedl Soudní dvůr EU v rozhodnutí ze dne 11. 1. 2024 v odstavci 46 a následujících odůvodnění, že i v případě, že úvěrová smlouva uzavřená spotřebitelem byla v plném rozsahu splněna, aniž tento spotřebitel během tohoto plnění nebo v návaznosti na něj utrpěl škodlivé následky, platí, že – jak vyplývá z bodů 33 a 34 tohoto rozsudku – povinnost stanovená v článku 8 směrnice 2008/48 má za cíl nejen chránit spotřebitele před takovými riziky, ale také to, aby věřitelé jednali zodpovědně a úvěry nebyly poskytovány spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní. Ve světle tohoto dvojího účelu již Soudní dvůr rozhodl, že s ohledem na zásadní význam, který má tato povinnost v kontextu směrnice 2008/48, může být její porušení sankcionováno v souladu s vnitrostátním právem zánikem nároku věřitele na úroky v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. června 2021, Ultimo Portfolio Investment (Luxembourg),C‑303/20, EU:C:2021:479, body 39 a 40]. Kromě toho Soudní dvůr již ve věci týkající se téže vnitrostátní právní úpravy, o kterou se jedná v původním řízení, rozhodl, že sankce, která v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele vede k zániku nároku věřitele na sjednané úroky, se jeví jako přiměřená závažnosti porušení, jež postihuje (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. března 2020, OPR-Finance,C‑679/18, EU:C:2020:167, bod 30). Je přitom třeba uvést, že kdyby uplatnění sankce neplatnosti úvěrové smlouvy, jakož i zániku nároku věřitele na zaplacení sjednaných úroků bylo podmíněno tím, že spotřebitel utrpěl škodlivé následky, mohlo by to přispět k nedodržování povinnosti věřitelů, která pro ně vyplývá z článku 8 směrnice 2008/48. Taková situace by totiž mohla povzbudit věřitele k tomu, aby neprováděli systematické a vyčerpávající posouzení úvěruschopnosti všech spotřebitelů, kterým poskytují úvěry, což by bylo v rozporu s účelem spočívajícím v zajištění odpovědného jednání věřitelů a v předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům. Takový výklad by ostatně mohl ohrozit skutečně odrazující povahu stanovené sankce.35. Nevyšší soud v usnesení ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022 potvrdil, že vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti.36. Na uvedenou judikaturu navazuje novější rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024, Nejvyšší soud dovodil, že poskytovatel úvěru řádně neposoudí úvěruschopnost, vychází-li pouze ze souhrnných nebo dílčích údajů o příjmech, nákladech a výdajích uvedených spotřebitelem v žádosti o úvěr, aniž tyto údaje ověřuje. Bez ověřených údajů o příjmech, skutečných nákladech a výdajích osob žijících se spotřebitelem ve společné domácnosti nelze učinit komplexní závěr o jeho celkových poměrech a schopnosti úvěr splácet. Odpovědnost za řádné posouzení úvěruschopnosti přitom nese poskytovatel, i když spotřebitel má povinnost poskytnout mu úplné, přesné a pravdivé údaje.37. V rozsudku ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 33 Cdo 656/2024, Nejvyšší soud dále zdůraznil, že poskytovatel náležitě neověří schopnost spotřebitele splácet úvěr, jestliže sice zjistí jeho příjmy, avšak neověří jeho skutečné pravidelné měsíční výdaje. K řádnému posouzení úvěruschopnosti nepostačuje ani kontrola databází typu SOLUS nebo BRKI ani použití částek životního minima či obecných modelových údajů, pokud se poskytovatel dostatečně nezabývá faktickými pravidelnými výdaji konkrétního spotřebitele.38. Tyto závěry Nejvyšší soud zopakoval rovněž v usnesení ze dne 26. 2. 2026, sp. zn. 33 Cdo 3267/2025. V tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud současně výslovně vypořádal s odkazem na rozsudek sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 a uzavřel, že uvedené rozhodnutí na posuzovanou věc nedopadá, neboť v něm byla řešena situace, kdy došlo k úplnému splacení poskytnutého úvěru. O takovou situaci však v případech, kdy je spotřebitel z úvěrové smlouvy žalován pro nesplacený dluh, nejde. Rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 proto nelze vykládat tak, že by v běžném sporu o zaplacení nesplaceného spotřebitelského úvěru oslabovalo povinnost poskytovatele před uzavřením smlouvy řádně zjistit a ověřit úvěruschopnost spotřebitele. Naopak usnesení sp. zn. 33 Cdo 3267/2025 potvrzuje, že v takové situaci zůstává rozhodující, zda poskytovatel před poskytnutím úvěru disponoval dostatečnými, ověřenými a aktuálními informacemi o příjmech, výdajích, závazcích a celkových poměrech spotřebitele.39. Pozdější průběh splácení proto nemůže nahradit chybějící či nedostatečné předsmluvní posouzení úvěruschopnosti. Skutečnost, že žalovaná strana po určitou dobu plnila, sama o sobě neprokazuje, že žalující strana již před uzavřením smlouvy disponovala nezbytnými, spolehlivými a ověřenými informacemi umožňujícími závěr, že žalovaná strana bude schopna úvěr řádně splácet po celou dobu trvání závazku. Nad následné splácení úvěru mohlo být činěno např. z prostředků získaných z navazujících úvěrů, tj. vznikem tzv. dluhové spirály.40. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaná strana nemusela neplatnost namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Dokazováním nebylo prokázáno, že byla řádně, dostatečně a s odbornou péčí posuzována úvěruschopnost žalované strany před poskytnutím úvěru. Původní věřitel vycházel pouze z informací sdělených žalovaným, které však nijak nezávisle neověřil. Původní věřitel tedy neměl dostatečný a spolehlivý podklad pro závěr, že žalovaný bude schopen úvěr splácet ve sjednaných splátkách, aniž by tím byla ohrožena úhrada běžných životních potřeb a ostatních závazků. Úvěr tak byl poskytnut v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou z. s. ú. Soud tak dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je ze shora uvedených důvodů neplatná dle § 87 odst. 1 z. s. ú.41. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022 ve věci sp. zn. 33Cdo 3675/2021, jímž byl posuzován nárok na úroky z prodlení z úvěrové smlouvy neplatné pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti, lze ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká poskytovateli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (stanovené na základě dohody stran nebo na základě rozhodnutí soudu). Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.42. Jelikož soud dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je pro řádné nezkoumání úvěruschopnosti žalované strany neplatná, zaobíral se dále tím, zda byla jistina vyplacena žalované straně a mohlo se tak jednat o bezdůvodné obohacení na žalované straně. Žalující straně se předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení o poskytnutí jistiny , částka, , uhrazeno bylo , částka, . S ohledem na právní názor Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 nevzniklo žalující straně právo na žádné další nároky vůči žalované straně, soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl.43. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, žalobkyně byla převážně neúspěšná a žalovanému pro pasivitu žádné náklady nevznikly.44. Soud účastníkům, resp. zástupcům účastníků, automaticky zašle následně rozhodnutí s vyznačenou doložkou právní moci do datové schránky, mají-li ji zřízenou. Není třeba o to žádat.