14 C 28/2026-57 – Okresní soud v Náchodě

1. Žalobce se podaným návrhem domáhá, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku 72 056,10 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Tvrdí, že pohledávku za žalovaným nabyl na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené s původním věřitelem, společností , Anonymizováno, ., která se zabývá poskytováním spotřebitelských úvěrů. Dále žalobce uvádí, že mezi původním věřitelem a žalovaným byla dne , datum, uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr v celkové výši 72 556,10 Kč se splatností nejpozději dne , datum, . Smlouva byla uzavřena distančním způsobem prostřednictvím internetového rozhraní, kdy žalovaný vyplnil své osobní údaje, zaregistroval se a následně požádal o poskytnutí úvěru, přičemž tato žádost byla po posouzení jeho schopnosti splácet akceptována. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobce tvrdí, že původní věřitel vycházel z porovnání jeho příjmů a výdajů, přičemž požadoval zachování určité finanční rezervy odpovídající alespoň životnímu minimu a současně omezoval výši splátek tak, aby nepřesahovala stanovený podíl disponibilního příjmu. Žalovaný byl rovněž lustrován v dostupných registrech a databázích, přičemž nebyly zjištěny okolnosti, které by zpochybňovaly jeho schopnost úvěr splácet. Žalobce dále uvádí, že žalovaný úvěr čerpal, avšak ve sjednané lhůtě jej nesplatil a dostal se do prodlení. Na uhrazení dluhu byl opakovaně vyzýván, včetně předžalobní výzvy, avšak bezvýsledně. Pro případ, že by soud neshledal nárok ze smlouvy důvodným, uplatňuje žalobce alternativně nárok na vydání bezdůvodného obohacení, neboť žalovaný přijal peněžní prostředky na svůj účet a nevrátil je.2. Vzhledem k tomu, že původní věřitel má sídlo na území , Anonymizováno, , zkoumal soud, zda je na místě se tímto mezinárodním prvkem zabývat; dospěl k závěru o jeho zanedbatelnosti, neboť žalovaný má bydliště v České republice, kde vznikl smluvní závazek, z něhož je předmětný nárok uplatňován. Oba účastníci řízení mají sídlo/bydliště v ČR. Mezinárodní prvek vnesený do věci sídlem původního věřitele v zahraničí nemůže výše uvedené svou intenzitou převážit.3. Na výzvu soudu dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, když ve věci lze rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, se žalovaný nevyjádřil. Proto má soud za to, že žalovaný s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání souhlasí. Žalobce tento postup navrhoval, byl si tedy vědoma toho, jaké listinné důkazy soudu předložil a na jejichž základě má soud rozhodnout. Sám žalobce uvedl, že pokud předložené listiny nejsou dostačující pro přiznání nároku ze smlouvy o úvěru, domáhá se vydání bezdůvodného obohacení. Soud proto rozhodl v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. bez jednání.4. Po provedeném řízení soud dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu a právní kvalifikaci:5. Právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši úvěrového rámce 54 210 Kč na jeho bankovní účet. Sjednaná výše úroku činila 146,949 % ročně, RPSN 299,998 %. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit ve splátkách. Další podmínky byly sjednány v obchodních podmínkách poskytovatele úvěru.6. Soud je povinen zkoumat z úřední povinnosti, zda je uzavřená smlouva platná. Zkoumá, zda neplatnost smlouvy nezpůsobuje jednak sjednání lichevní výše úroku a dále, zda byla řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného spotřebitele před uzavřením smlouvy, neboť neřádné zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr způsobuje absolutní neplatnost smlouvy.7. Důvod pro závěr o neplatnosti uzavřené smlouvy je výše požadovaného úroku, která je 146,949 % p.a., což je zcela nepochybně lichevní/nemravná výše úroků, která způsobuje absolutní neplatnost celé smlouvy. Obvyklá výše smluvního úroku u spotřebitelských úvěru podle statistiky ARAD vydávané ČNB se v roce 2025 pohybovala pouze okolo 7,5 % p.a. V rozporu s dobrými mravy se dle ustálené soudní praxe zpravidla považuje výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.8. Podle § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jako i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.9. Podle § 2395 o. z., se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrované poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.10. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen jako„ z. s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.12. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.13. Podle § 87 odst. 1 s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2) je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odstavce 3) změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.14. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že nárok žalobce je důvodný pouze částečně. Pro své rozhodnutí soud považoval za významné zodpovězení otázky, zda se v případě smlouvy o úvěru jedná o platný smluvní závazek.15. Pokud si účastníci ve smlouvě sjednali úrok výrazně vyšší, byla smlouva od počátku neplatná pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 o. z., kdy neplatně sjednaný úrok vzhledem k ustálené soudní praxi způsobil neplatnost celé smlouvy o úvěru (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 236/2005 nebo 21 Cdo 1484/2004).16. Neplatnost smlouvy jakožto důsledek úroku sjednaného v rozporu s dobrými mravy, je přitom nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, kterou je soud povinen zabývat se i bez návrhu žalovaného.17. Úsudek, zda úvěrová smlouvě je platná nebo naopak absolutně neplatná, protože nedošlo k řádnému zjištění a posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je soud povinen činit také z moci úřední. Opačný závěr by byl ve zjevném rozporu s rozhodovací praxí Soudního dvora Evropské unie, podle níž články 8 a 23 Směrnice o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby se z úřední povinnosti zabýval tím, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.18. Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 z. s. ú. vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první z. s. ú. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (v uvedeném případě by se při absenci § 87 odst. 1 z. s. ú. nabízelo ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální