14 C 47/2026-60 – Okresní soud v Náchodě

1. Žalobce se podaným návrhem domáhá, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku 60 396,88 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Tvrdí, že pohledávku za žalovaným nabyl na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené s původním věřitelem, společností , Anonymizováno, se zabývá poskytováním spotřebitelských úvěrů. Dále žalobce uvádí, že mezi původním věřitelem a žalovaným byla dne , datum, uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr v celkové výši 60 396,88 Kč se splatností nejpozději dne , datum, . Smlouva byla uzavřena distančním způsobem prostřednictvím internetového rozhraní, kdy žalovaný vyplnil své osobní údaje, zaregistroval se do klientského systému a následně podal žádost o úvěr, kterou původní věřitel po jejím posouzení akceptoval. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobce tvrdí, že původní věřitel vycházel z porovnání doložitelných příjmů a výdajů žalovaného, přičemž současně aplikoval pravidlo, že po odečtení výdajů musí žalovanému zůstat dostatečná rezerva odpovídající minimálně životnímu minimu a splátkové zatížení nesmí přesáhnout 90 % rozdílu mezi příjmy a výdaji. Dále byl žalovaný prověřen v registrech a databázích (např. ISIR, CEE, CRKI a dalších), přičemž nebyly zjištěny skutečnosti zpochybňující jeho schopnost úvěr splácet, a proto byla jeho žádost o úvěr schválena. Žalobce dále tvrdí, že žalovaný úvěr čerpal, avšak ve sjednané lhůtě jej nevrátil a dostal se tak do prodlení. Žalovaný byl opakovaně vyzýván k úhradě dluhu, včetně předžalobní výzvy, avšak bezvýsledně, a proto žalobce uplatnil svůj nárok u soudu. Pro případ, že by soud neshledal nárok ze smlouvy důvodným, uplatňuje žalobce alternativně nárok na vydání bezdůvodného obohacení, neboť žalovaný přijal peněžní prostředky na svůj účet a nevrátil je, čímž se na úkor žalobce obohatil.2. Vzhledem k tomu, že původní věřitel má sídlo na území , Anonymizováno, , zkoumal soud, zda je na místě se tímto mezinárodním prvkem zabývat; dospěl k závěru o jeho zanedbatelnosti, neboť žalovaný má bydliště v České republice, kde vznikl smluvní závazek, z něhož je předmětný nárok uplatňován. Oba účastníci řízení mají sídlo/bydliště v ČR. Mezinárodní prvek vnesený do věci sídlem původního věřitele v zahraničí nemůže výše uvedené svou intenzitou převážit.3. Na výzvu soudu dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, když ve věci lze rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, se žalovaný nevyjádřil. Proto má soud za to, že žalovaný s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání souhlasí. Žalobce tento postup navrhoval, byl si tedy vědoma toho, jaké listinné důkazy soudu předložil a na jejichž základě má soud rozhodnout. Sám žalobce uvedl, že pokud předložené listiny nejsou dostačující pro přiznání nároku ze smlouvy o úvěru, domáhá se vydání bezdůvodného obohacení. Soud proto rozhodl v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. bez jednání.4. Po provedeném řízení soud dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu a právní kvalifikaci:5. Právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši úvěrového rámce 40 000 Kč na jeho bankovní účet. Sjednaná výše úroku činila 146,949 % ročně, RPSN 299,98 %. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit ve splátkách. Další podmínky byly sjednány v obchodních podmínkách poskytovatele úvěru.6. Soud je povinen zkoumat z úřední povinnosti, zda je uzavřená smlouva platná. Zkoumá, zda neplatnost smlouvy nezpůsobuje jednak sjednání lichevní výše úroku a dále, zda byla řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného spotřebitele před uzavřením smlouvy, neboť neřádné zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr způsobuje absolutní neplatnost smlouvy.7. Důvod pro závěr o neplatnosti uzavřené smlouvy je výše požadovaného úroku, která je 146,949 % p.a., což je zcela nepochybně lichevní/nemravná výše úroků, která způsobuje absolutní neplatnost celé smlouvy. Obvyklá výše smluvního úroku u spotřebitelských úvěru podle statistiky ARAD vydávané ČNB se v roce 2025 pohybovala pouze okolo 7,5 % p.a. V rozporu s dobrými mravy se dle ustálené soudní praxe zpravidla považuje výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.8. Podle § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jako i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.9. Podle § 2395 o. z., se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrované poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.10. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen jako„ z. s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.12. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.13. Podle § 87 odst. 1 s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2) je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odstavce 3) změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.14. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že nárok žalobce je důvodný pouze částečně. Pro své rozhodnutí soud považoval za významné zodpovězení otázky, zda se v případě smlouvy o úvěru jedná o platný smluvní závazek.15. Pokud si účastníci ve smlouvě sjednali úrok výrazně vyšší, byla smlouva od počátku neplatná pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 o. z., kdy neplatně sjednaný úrok vzhledem k ustálené soudní praxi způsobil neplatnost celé smlouvy o úvěru (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 236/2005 nebo 21 Cdo 1484/2004).16. Neplatnost smlouvy jakožto důsledek úroku sjednaného v rozporu s dobrými mravy, je přitom nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, kterou je soud povinen zabývat se i bez návrhu žalovaného.17. Úsudek, zda úvěrová smlouvě je platná nebo naopak absolutně neplatná, protože nedošlo k řádnému zjištění a posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je soud povinen činit také z moci úřední. Opačný závěr by byl ve zjevném rozporu s rozhodovací praxí Soudního dvora Evropské unie, podle níž články 8 a 23 Směrnice o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby se z úřední povinnosti zabýval tím, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.18. Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 z. s. ú. vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první z. s. ú. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného oboh