12 C 243/2020-23 — Okresní soud v Nymburce

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení pohledávky s příslušenstvím uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku, a to jako dlužné jistiny a kapitalizovaného smluvní úroku na základě smlouvy, kterou uzavřela se žalovanou dne [datum] o poskytnutí úvěru v částce [částka]. 2. Z úvěrové smlouvy ze dne [datum] a úvěrových podmínek soud zjistil, že žalobkyně a žalovaná se písemně dohodly, že žalobkyně poskytne žalované peněžní prostředky v částce [částka], které žalovaná při podpisu smlouvy převzala. Žalovaná se zavázala úvěr splácet částkou [částka] týdně. Ve smlouvě byla žalovaná označena jménem příjmením a rodným číslem. Žalovaná učinila písemné prohlášení, že je svobodná, příjem má z rodičovského příspěvku ve výši [částka], má úvěr u jiného úvěrujícího ve výši [částka], na který splácí [částka] měsíčně, její výdaje na bydlení a energie činí [částka] měsíčně. Dne [datum] žalobkyně žalovanou vyzvala k zaplacení dluhu ze smlouvy o úvěru ze den [datum] a určila lhůtu z dnů od doručení výzvy. 3. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná z titulu uvedené smlouvy o úvěru uhradila již částku [částka]. 4. Skutečnost, že žalobkyně při posouzení schopnosti žalované splácet úvěr postupovala s odbornou péčí, nebyla prokázána. 5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle ustanovení § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. 7. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 8. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2). 9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 11. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 12. Podle ust. § 2991 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 13. Na základě shora provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru, současně se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru a o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 a následující o. z. Za rozhodující pro právní posouzení této věci soud považoval skutečnost, zda žalobkyně řádně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Při posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr se poskytovatel úvěru nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ČR 33 Cdo 2178/2018). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. 14. V daném případě soud nemohl než uzavřít, že žalobkyně nedostála povinnosti stanovené jí zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr. Žalovaná o svých poměrech poskytla žalobkyni takové informace, ze kterých žalobkyně neměla jinou možnost, než dovodit, že žalovaná není schopna poskytnutý úvěr splácet. Je evidentní, že rozdíl mezi zjištěnými příjmy a výdaji žalované činil [částka], avšak nelze přehlédnout, že ve výdajích žalované nebyly zahrnuty výdaje na výživu žalované a jejího dítěte. Žalobkyně navíc ani neprokázala, že by jakkoliv zjišťovala absenci žalované v registrech dlužníků a vedených exekucí. Žalobkyně ani žádnou formou výdaje žalované neověřovala. Žalobkyně se nedostavila k nařízenému jednání, sama se tak vzdala možnosti být soudem poučena podle ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o potřebě navrhnout k těmto tvrzením důkazní návrhy, případě důkazy předložit a o následcích nesplnění těchto povinností. Smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou je proto neplatná, když k této skutečnosti je soud povinen přihlížet v souladu s ust. § 588 občanského zákoníku i bez návrhu, neboť takovéto jednání věřitele (nedostatečné zjištění schopnosti žalovaného splácet úvěr) odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 15. Plnění poskytnuté žalovanou z titulu absolutně neplatné smlouvy soud právně kvalifikoval jako bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a 2 o. z. Žalobkyně v řízení tvrdila, že žalované poskytla částku [částka] a žalovaná uhradila [částka], zbývá k úhradě [částka]. Závazek žalované vrátit bezdůvodné obohacení ve výši [částka] se pak stal splatným dnem [datum], neboť žalovaná byla vyzvána k jeho zaplacení nejpozději do tohoto data. Soud proto rozhodl o povinnosti žalované zaplatit z přiznané částky zákonný úrok z prodlení od [datum], neboť od této doby byla žalovaná prokazatelně v prodlení se zaplacením dlužné částky. Dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění, činí zákonná výše úroků z prodlení pro rozhodné období 10% p.a. V souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř. byla stanovena lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Ve zbytku požadovaného peněžitého plnění, smluvní pokuty, smluvního úroku a úroku z prodlení soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II). 16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V řízení byla úspěšnější žalovaná, která by měla právo na 11,4% všech svých nákladů řízení. Žalovaná v řízení zůstala nečinná, nevznikly jí tedy žádné výdaje, které by jí žalobkyně měla nahradit. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.