12 C 287/2021-22 — Okresní soud v Nymburce

1. Předmětem řízení je zaplacení částky 8.325 Kč s příslušenstvím představující dluh ze smlouvy o úvěru uzavřené právní předchůdkyní žalobkyně - společností [právnická osoba], [IČO], se žalovaným, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr ve výši 5 000 Kč, který se zavázal splatit spolu s poplatky ve výši 3.325 Kč, přičemž neuhradil ničeho. 2. Na základě listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaný se písemně dohodl se společností [právnická osoba] o poskytnutí peněžních prostředků ve výši 5 000 Kč, které se žalovaný spolu s poplatky ve výši 3.325 Kč (úrok ve výši 825 Kč, odměna za administrativní činnost 1.000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek 1.500 Kč) zavázal splatit v 45 týdenních splátkách po 185 Kč. Při sepisu smlouvy o úvěru žalovaný uvedl, že je svobodný, bydlí sám ve vlastním bytě, má jedno nezaopatřené dítě, jeho příjem ze zaměstnání činí 32.250 Kč a další příjem 7.918 Kč čistého měsíčně, jeho měsíční výdaje na bydlení činí 4.1200 Kč, výdaje na domácnost 6.000 Kč, výživné 4.000 Kč a splátky úvěru 4.700 Kč. Dále žalovaný uvedl, že má dluh z úvěru u [anonymizováno] ve výši 250.000 Kč. Pohledávku za žalovaným postoupila společnost [právnická osoba] smlouvou ze dne [datum] žalobkyni. Žalovaný byl vyzván k úhradě ve lhůtě 10 dnů oznámením o postoupení pohledávky, odeslaným prostřednictvím pošty dne [datum]. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k plnění zástupcem žalobkyně. 3. Dle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 4. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 5. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2). 6. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 9. [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli smlouvu o zápůjčce, na základě které byly žalovanému přenechány peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč. Zároveň se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru a o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 a následující o. z. Za rozhodující pro právní posouzení této věci soud považoval skutečnost, zda právní předchůdkyně žalobkyně jako věřitelka řádně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Věřitel smí úvěr poskytnout jen tehdy, pokud nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). V tomto směru je třeba připomenout, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES, která v čl. 8 členským státům ukládá povinnost zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a v čl. 23 povinnost stanovit pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmout veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. K otázce interpretace citovaných článků předmětné směrnice pak Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne [datum] ve věci C [číslo], OPR-Finance, učinil jednoznačný závěr, že„ články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. S ohledem na uvedené lze tedy uzavřít, že ačkoliv zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanoví, že soudy se mají otázkou, zda věřitel řádně před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost spotřebitele, zabývat z úřední povinnosti, je takový postup nezbytný v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic, resp. povinnosti soudů členských států vykládat vnitrostátní předpisy takovým způsobem, aby bylo dosaženo cílů stanovených směrnicemi. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoli. 10. V projednávané věci pak soud na podkladě provedeného dokazování uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům, tj. na poskytnutý úvěr řádně splácet. Úvěruschopnost byla právní předchůdkyní zjištěna pouhým prohlášením žalovaného a ověřováním výše jeho příjmů z výplatních pásek. Nebylo ani tvrzeno, že by právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování majetkových poměrů žalovaného, zejména však při zkoumání výdajů žalovaného, vycházela z jakýchkoliv jiných relevantních dokladů, jimiž by si ověřila výdaje žalovaného, např. výpisů z bankovního účtu, výpis z katastru nemovitostí, rozhodnutí o výživném. Žalobkyně zároveň nijak neprokázala, že by věřitel ověřil výši stávajících dluhů žalovaného, případě provedl lustraci v registrech dlužníků a exekucí. Postup věřitele v tomto případě tak lze jen stěží označit jako aktivní zjišťování schopnosti žalovaného splácet úvěr. Všechny shora uvedené skutečnosti přitom svědčí o tom, že zde jednoznačně existovaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného splácet, a to zejména s ohledem na výši jeho příjmů v porovnání s výší požadované výše úvěru za současné existence vyživovací povinnosti a dluhu z jiného úvěru ve výši 250.000 Kč. 11. Výdaje i příjmy žalovaného tak byly zjišťovány zcela nedostatečným způsobem, na základě čehož nemohl být učiněn kvalifikovaný závěr o schopnosti žalovaného sjednaný úvěr splácet bez důvodných pochybností. S ohledem na uvedené nebylo možné než dospět k závěru, že uzavřená smlouva je dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 odst. 1 o. z. neplatná, když právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr, přestože ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru nesplnila svou zákonnou povinnost řádně posoud