6 C 222/2021-43 — Okresní soud v Nymburce

Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení částky 1 016 Kč s příslušenstvím, představovaným zákonným úrokem z prodlení za období od [datum] do zaplacení. Nárokované plnění zahrnovalo neuhrazené jízdné a pokutu za jízdu bez jízdního dokladu, kterou žalovaný provedl dopravním prostředkem provozovaným Dopravním podnikem města Pardubice, a.s. (dále jen„ přepravce“), přičemž jmenovaná společnost popsaný nárok dále postoupila na žalobkyni. Žalobkyně shora popsaný nárok uplatnila návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne [datum], který byl u nadepsaného soudu podán prostřednictvím sítě elektronických komunikací do systému tzv. elektronické podatelny. Následně nicméně předmětný návrh nebyl stažen do příslušného elektronického systému soudu a tedy ani předán k dalšímu vyřízení. O této skutečnosti byla žalobkyně, k dotazu ze dne [datum] na stav řízení, s omluvou vyrozuměna předsedou nadepsaného soudu, konkrétně přípisem ze dne [datum]. Nadepsaný soud ve věci rozhodl platebním rozkazem č. j. 6 C 222/2021-17 ze dne 29. 9. 2021, který však byl k odporu žalovaného zrušen, přičemž žalovaný v rámci předmětného odporu namítl, že je uplatněný nárok promlčený, neboť tento měl podle žalobních tvrzení vzniknout dne [datum]. V doplňujícím vyjádření žalovaný již vznesenou námitku promlčení zopakoval s tím, že bylo procesní odpovědností žalobkyně, aby byla její žaloba, navzdory technickému selhání elektronického systému soudu, projednána dřív než po více než 10 letech. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Žalovaný byl dne [datum] podroben přepravní kontrole v dopravním prostředku provozovaném přepravcem, konkrétně na trolejbusové lince č. 7. Při této kontrole se žalovaný neprokázal jízdním dokladem, za což mu bylo k úhradě předepsáno jednak jízdné ve výši 16 Kč a dále též, ve smyslu čl. 9 odst. 10 Smluvních přepravních podmínek pro přepravu ve vozidlech MHD Dopravního podniku města Pardubice, a.s., přirážka k jízdnému ve výši 1 000 Kč, jejíž splatnost počínala k 10. dni po provedení přepravní kontroly. Žalovaný nicméně předepsaná plnění nezaplatil, a to ani poté, co přepravce nárok na jejich úhradu postoupil žalobkyni, o čemž byl žalovaný vyrozuměn oznámením datovaným dnem [datum]. Po právní stránce soud nárok uplatněný žalobkyní kvalifikoval jako nárok z konkludentně sjednané přepravní smlouvy, ve smyslu § 760 obč. zák. (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni [datum]), neboť přeprava žalovaného byla, ve smyslu § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, realizována za účinnosti obč. zák. K provedení přepravy byla v konkrétním případě využita linka trolejbusu jako vozidla, jehož provoz byl a je ve smyslu § 1 odst. 1 písm. b) zákona č. 266/1994 Sb. o drahách, ve znění účinném ke dni [datum] (dále jen„ drážní zákon“), podřízen režimu provozování drah. Povinnosti účastníků sjednaného závazku, ve smyslu § 772 obč. zák., dále upravovaly též smluvní přepravní podmínky přepravce, vydané na základě zmocnění provedeného § 3 odst. 1 vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů č. 175/2000 Sb. o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu, ve znění účinném ke dni [datum]. Mezi povinnosti žalovaného tak z titulu konkludentně sjednané smlouvy o přepravě, vedle povinnosti zaplatit jízdné, ve smyslu § 760 o.z., patřila mj. i povinnost předložit při přepravní kontrole jízdní doklad, ve smyslu § 37 odst. 5 písm. b) drážního zákona. Žalovaný však této své povinnosti nedostál, a vůči přepravci mu tak ve smyslu § 37 odst. 5 písm. c) a odst. 6 drážního zákona vznikla povinnost uhradit vedle jízdného též přirážku ve výši 1 000 Kč tak, jak byla tato upravena ve smluvních přepravních podmínkách přepravce. Ani této povinnosti však žalovaný nedostál, v důsledku čehož se po uplynutí 10 denní lhůty stanovené smluvním přepravními podmínkami přepravce ocitl v prodlení ve smyslu § 517 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně pak nárok na úhradu popsaných plnění zahrnujících jízdné a přirážku k jízdnému nabyla od přepravce z titulu postoupení ve smyslu § 524 odst. 1 obč. zák. S ohledem na výše uvedené dospěl k soud závěru o důvodnosti žaloby co do základu nároku v podobě dlužného jízdného a přirážky k němu, neboť žalovaný využil k přepravě vozidlo přepravce, přičemž se při kontrole neprokázal platným dokladem, přičemž mu vznikla povinnost vedle jízdného uhradit též přirážku. Žalovaným vznesenou námitku promlčení soud jako důvodnou nevyhodnotil, neboť nebylo možné pominout, že žalobkyně nárok na zaplacení částky jízdného, přirážky i příslušenství uplatnila dne [datum], tedy v roční zákonné promlčecí době, ve smyslu § 108 obč. zák., v důsledku čehož ve smyslu § 112 obč. zák. došlo k zastavení běhu promlčecí doby. A to bez ohledu na skutečnost, že vinou vady tzv. elektronické podatelny soudu nebyl nárok žalobkyně po dobu téměř 10 let zapsán a projednán. Vzniklé zdržení tak lze přičítat zejména technické, lidským faktorem nezaviněné, závadě tzv. elektronické podatelny soudu, jíž lze z hlediska právní povahy kvalifikovat jako zásah vyšší moci (vis maior). Právě s ohledem na působení vyšší moci pak soud s přihlédnutím k obecnému korektivu dobrých mravů ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. výrokem II. tohoto rozsudku shledal, že není namístě, aby bylo žalobkyni přiznáno právo na zaplacení příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení (obdobně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3562/2013 ze dne 26. 3. 2014). V této souvislosti vzal soud v úvahu, že délka prodlení žalovaného, za níž by žalobkyni obecně ve smyslu § 517 odst. 2 obč. zák. právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení náleželo, neúměrně narostla v důsledku nezaviněné vady elektronického systému soudu, jejíž právní následky přirozeně nelze žádnému z účastníků přičítat. Je však nutné rovněž brát v úvahu skutečnost, že žalobkyně dotaz na stav řízení v její věci učinila až po deseti letech od podání návrhu, konkrétně dne [datum]. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o.s.ř. tak, že přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů v plné výši, byť tato nebyla s uplatněným nárokem v plném rozsahu úspěšná. A to s ohledem na skutečnost, že nepřiznání práva na zaplacení příslušenství bylo v konkrétním případě založeno úvahou soudu o působení vyšší moci. Vzhledem k tomu, že se však jedná o věc skutkově jednoduchou a žalobkyně podala typizovanou žalobu, je nutné aplikovat obecnou zásadu přiměřenosti nákladů k předmětu sporu (k tomu srovnej nález Ústavního soudu I. ÚS 2210/11), a proto soud postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ a.t.“), ačkoli byla v době podání žaloby platná vyhláška č. 484/2000 Sb. Náhrada nákladů žalobkyně v celkové výši 3 446 Kč sestává ze zaplaceného soudního poplatku v částce 300 Kč, odměny zástupce žalobkyně za 2 úkony právní služby (převzetí zastoupení, žaloba) po 1 000 Kč podle § 7 a.t. ve výši 2 000 Kč, 2 paušálních náhrad po 300 Kč ve smyslu § 13 odst. 4 a.t. ve výši 600 Kč a náhrady za 21 % DPH podle § 137 odst. 3 písm. a) o.s.ř. ve výši 546 Kč. V souladu s § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen uhradit náklady řízení k rukám zástupce žalobkyně. Případné aplikaci náhrady snížené, ve smyslu aktuálně účinného § 14b a.t., v konkrétním případě brání skutečnost, že takto vypočtenou náhradu nákladů soudního řízení lze ve smyslu čl. II. vyhlášky č. 120/2014 Sb. přiznat toliko pro řízení zahájená po datu [datum]. Lhůta pro splnění povinností uložených žalovanému tímto rozsudkem byla soudem stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. Tento rozsudek je ve smyslu § 157 odst. 4 o.s.ř. zkráceně odůvodněn toliko vymezením předmětu řízení, závěru o skutkovém stavu a stručného právního posouzení.