12 C 141/2022-25 — Okresní soud v Nymburce

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení pohledávky s příslušenstvím uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku. Uplatněný nárok žalobkyně odůvodnila tím, že se žalovanou dne [datum] uzavřela Smlouvu o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření [číslo] z jejíhož titulu poskytla dne [datum] žalované finanční prostředky ve výši 160.000 Kč, které žalovaná měla i s úroky vrátit ve splátkách. Žalovaná se však dostala do prodlení s dohodnutými splátkami a žalobkyně proto prohlásila úvěr za splatný s tím, že žalovaná ke dni [datum] zůstala dlužna na jistině částku 105.293,10 Kč, na úrocích z úvěru částku 4.570,42 Kč a na úrocích z prodlení částku 416,79 Kč. Žalobkyně tvrdila, že úvěruschopnost žalované posuzovala na základě údajů o příjmech a výdajích poskytnutých žalovanou, nahlédnutím do bankovních a nebankovních registrů a ostatních registrů a databází. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Ze smlouvy o úvěru ze dne [datum] a všeobecných úvěrových podmínek soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovanou bylo písemně dohodnuto, že žalobkyně poskytne žalované finanční prostředky ve výši 200.000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit i s úroky ve splátkách. 4. Ze žádosti o výplatu soud zjistil, že dne [datum] žalovaná požádala žalobkyni o vyplacení částky 160.000 Kč převodem na její účet č. [bankovní účet]. 5. Z oznámení o výplatě soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalované, že jí na základě smlouvy o úvěru [číslo] dne [datum] poukazuje částku 159.658,40 Kč převodem na její účet č. [bankovní účet]. 6. Ze žádosti o úvěr soud zjistil, že žalovaná v žádosti o úvěr dne [datum] uvedla ke svým poměrům, že je svobodná, má příjem ze závislé činnosti ve výši 23.380 Kč čistého měsíčně, bydlí ve vlastním domě. Dále prohlásila, že má závazky ve výši 15.000 Kč z titulu karet/debetů/kontokorentů a další nezajištěné závazky ve výši 110.000 Kč, splácí částku 6.000 Kč a 1.125 Kč měsíčně. Výdaje na bydlení má ve výši 500 Kč měsíčně a hradí si penzijní spoření 1.000 Kč měsíčně. Dále žalovaná uvedla, že je ručitelkou za závazky ve výši 41.635 Kč. Ostatní obvyklé pravidelně se opakující výdaje žalovaná co do výše nespecifikovala. 7. Z potvrzení o příjmu zaměstnance ze dne [datum] a výplatních pásek soud zjistil, že žalovaná za posledních 12 měsíců měla čistý měsíční příjem 23.380 Kč a za poslední 3 měsíce její čistý měsíční příjem činil 29.401 Kč. 8. Z výpisu z registrů žalobkyně soud zjistil, že žalovaná ke dni [datum] neměla negativní záznam v registru žalobkyně a ke dni [datum] neměla negativní záznam v registru [příjmení] a BINF. Z registru BRKI/NRKI žalobkyně zjistila, že žalovaná byla ke dni [datum] evidována v šedé zóně CBCB. 9. Z aplikačního scoringu, hodnocení bonity a návrhu na úvěr soud zjistil, že žalobkyně posuzovala data zjištěná o příjmech a výdajích žalované a výstupy ze shora uvedených registrů a poskytnutí úvěru žalované ve výši 200.000 Kč schválila. 10. Z výpisů z účtu úvěru za období od [datum] do [datum] soud zjistil průběh splácení úvěru [číslo] žalovanou. 11. Tvrzení, že žalobkyně poskytla dne [datum] žalované finanční prostředky ve výši 160.000 Kč, nebylo prokázáno. Žalobkyně se k jednání nedostavila a sama se tak vzdala možnosti být soudem poučena dle ust. § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (o. s. ř.) o potřebě navrhnout k tomuto tvrzení důkazy a o následcích nesplnění této povinnosti. 12. Soud neprovedl důkazy - výzva k úhradě a dodejka obojí ze dne [datum] a Stav pohledávky, neboť to s ohledem na neprokázané tvrzení žalobkyně o poskytnutí úvěru považoval za nadbytečné. 13. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 14. Podle § 1 věty druhé zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. 15. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 16. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 17. Podle § 588 o z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 18. Podle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 19. Na základě shora provedeného dokazování dospěl soud dále k závěru, že mezi žalovanou jako vydlužitelem a žalobkyní jako zapůjčitelem byla uzavřena smlouva o úvěru. Současně se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru a o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 a následující o. z. Za rozhodující pro právní posouzení této věci soud považoval skutečnost, zda žalobkyně řádně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Věřitel smí úvěr poskytnout jen tehdy, pokud nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V tomto směru je třeba připomenout, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES, která v čl. 8 členským státům ukládá povinnost zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a v čl. 23 povinnost stanovit pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmout veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. K otázce interpretace citovaných článků předmětné směrnice pak Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne [datum] ve věci C [číslo], OPR-Finance, učinil jednoznačný závěr, že„ články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. S ohledem na uvedené lze tedy uzavřít, že ačkoliv zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanoví, že soudy se mají otázkou, zda věřitel řádně před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost spotřebitele, zabývat z úřední povinnosti, je takový postup nezbytný v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic, resp. povinnosti soudů členských států vykládat vnitrostátní předpisy takovým způsobem, aby bylo dosaženo cílů stanovených směrnicemi. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoli. 20. V projednávané věci pak soud na podkladě provedeného dokazování uzavřel, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované nepostupovala s řádnou péčí odborníka, když spolehlivě nezjistila, zda žalovaná bude schopna dostát svým závazkům, tj. poskytnutý úvěr řádně splácet. Z tvrzení žalobkyně je zřejmé, že si jednak neopatřila úplné informace od žalované o její