12 C 144/2022-17 — Okresní soud v Nymburce

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 45 000 Kč, který měl být splacen společně s úroky ve 30 měsíčních splátkách po 4.489 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení se splácením úvěru, proto žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni [datum]. Žalobkyně dále tvrdila, že žalovaný na úvěr uhradil celkem částku 23.394 Kč. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 42.626,25 Kč jako nesplacené jistiny, kapitalizovaný úrok ve výši 111,34% ročně z částky 42.626,25 Kč od [datum] do [datum] v částce 25.432,05 Kč, smluvní pokutu ve výši 499 Kč a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně počítané ze zůstatku jistiny úvěru ode dne následujícího po dni zesplatnění pohledávky do okamžiku sepisu návrhu ([datum]) v celkové výši 11.210,70 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 900 Kč a zákonný úrok z prodlení počítaného ze zůstatku jistiny úvěru ode dne následujícího po dni zesplatnění pohledávky do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala na základě informací poskytnutých žalovaným, které ověřila a porovnala s předloženými doklady, lustrovala žalovaného v centrální evidenci exekucí a v registru CCB. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Žalobkyně podáním ze dne [datum] vzala žalobu zpět pro kapitalizovaný úrok ve výši 111,34% ročně z částky 42.626,25 Kč od [datum] do [datum] v částce 25.432,05 Kč, aniž by se tak stalo z důvodu uspokojení této části nároku. Soud rozhodl dle ustanovení § 96 odst. 1,2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a řízení v rozsahu zpětvzetí zastavil. 4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum], má soud za prokázané, že žalobkyně se dohodla písemně se žalovaným o poskytnutí finančních prostředků ve výši 45.000 Kč žalovanému převodem na účet. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splatit společně s úroky ve výši 111,34 % ročně ve 30 měsíčních splátkách po 4.489 Kč, přičemž první splátku měl uhradit do [datum]. 5. Z výpisu z centrální evidence exekucí má soud za prokázané, že ke dni [datum] nebyl v evidenci veden žádný exekuční titul na žalovaného. 6. Z úvěrové zprávy NRKI a BRKI soud zjistil, že žalobkyně ke dni [datum] ověřovala v registrech bankovních a nebankovních informací existenci úvěrových kontraktů žalovaného k tomuto dni s negativním výsledkem. 7. Z potvrzení o platbě vystavené bankou [právnická osoba] dne [datum] má soud za prokázané, že byla z účtu žalobkyně provedena platba na bankovní účet žalovaného ve výši 45 000 Kč. 8. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] a podacího archu ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně uvedeného dne odeslala výzvu žalovanému k zaplacení dlužné částky před podáním žaloby. 9. Skutečnost, že žalovaný žalobkyni uhradil, kromě částky 23.394 Kč, další plnění nebyla tvrzena. Na základě shora uvedených skutkových zjištění má soud prokázáno, že žalobkyně žalovanému na základě smlouvy o úvěru poskytla částku 45 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit společně s úroky, avšak na svůj dluh uhradil toliko částku 21.606 Kč. 10. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 11. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 12. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění, (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 13. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 14. Podle § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možnosti spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. 15. Na základě shora provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru, současně se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru a o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 a následující o. z. Za rozhodující pro právní posouzení této věci soud považoval skutečnost, zda žalobkyně řádně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Věřitel pak smí úvěr poskytnout jen tehdy, pokud nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V tomto směru je třeba připomenout, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES, která v čl. 8 členským státům ukládá povinnost zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a v čl. 23 povinnost stanovit pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmout veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. K otázce interpretace citovaných článků předmětné směrnice pak Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, učinil jednoznačný závěr, že„ články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. S ohledem na uvedené lze tedy uzavřít, že ačkoliv zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanoví, že soudy se mají otázkou, zda věřitel řádně před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost spotřebitele, zabývat z úřední povinnosti, je takový postup nezbytný v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic, resp. povinnosti soudů členských států vykládat vnitrostátní předpisy takovým způsobem, aby bylo dosaženo cílů stanovených směrnicemi. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoli. 16. Soud na základě zjištěného skutkového stavu uzavřel, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s řádnou