12 C 139/2023-18 — Okresní soud v Nymburce

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení pohledávky s příslušenstvím uvedené ve výroku I. a II. tohoto rozsudku, a to jako dlužné jistiny v částce 15.000 Kč a souhrnného poplatku v částce 12.270 Kč, kterou uzavřela se žalovaným dne [datum] o poskytnutí úvěru v částce 15.000 Kč, jehož splatnost nastala dne [datum]. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný z titulu uvedené smlouvy o úvěru uhradil již částku 13.470 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum], formuláře pro standardní informace, smluvních podmínek a splátkového kalendáře soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný se dne [datum] písemně dohodli, že žalobkyně poskytne žalovanému peněžní prostředky v částce 15.000 Kč, které žalovaný při podpisu smlouvy převzal. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v 60 týdenních splátkách v částce 455 Kč týdně. Ve smlouvě byl žalovaný označen jménem příjmením a rodným číslem. 4. Z evidenční karty soud zjistil, že žalovaný před podpisem smlouvy dne [datum] učinil písemné prohlášení, že je ženatý, příjem má od zaměstnavatele ve výši 15.268 Kč, nemá žádné další závazky z úvěrů a zápůjček, jeho výdaje na bydlení činí 4.421 Kč a výdaje životního minima v částce 4.410 Kč. Vykonání dalších úkonů žalobkyně při posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, nebyla prokázána. 5. Z předžalobní výzvy soud zjistil, že zástupce žalobkyně dne [datum] vyzval žalovaného k zaplacení dluhu s odkazem na smlouvu o úvěru ze dne [datum], a to ve lhůtě 7 dnů od doručení výzvy. Z podacího archu soud zjistil, že téhož dne zástupce žalobkyně výzvu odeslal. 6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle ustanovení § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. 8. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 9. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2). 10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 11. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 12. Podle ust. § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 13. Podle ust. § 2993 o. z. Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 14. Na základě shora provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru, současně se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru a o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 a následující o. z. Za rozhodující pro právní posouzení této věci soud považoval skutečnost, zda žalobkyně řádně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Při posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr se poskytovatel úvěru nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ČR 33 Cdo 2178/2018). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. 15. V daném případě soud nemohl než uzavřít, že žalobkyně nedostála povinnosti stanovené jí zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Žalobkyně neprokázala, že by jakkoliv ověřila výdaje žalovaného a zjišťovala absenci žalovaného v registrech dlužníků a vedených exekucí. Ze všech žalovaným poskytnutých informací žalobkyně ověřila pouze příjem žalovaného. Ověření dalších poměrů žalovaného žalobkyně neprokázala vůbec. Žalobkyně se nedostavila k nařízenému jednání, sama se tak vzdala možnosti být soudem poučena podle ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o potřebě navrhnout k těmto tvrzením důkazní návrhy, případě důkazy předložit a o následcích nesplnění těchto povinností. Smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je proto neplatná, když k této skutečnosti je soud povinen přihlížet v souladu s ust. § 588 občanského zákoníku i bez návrhu, neboť takovéto jednání věřitele (nedostatečné zjištění schopnosti žalovaného splácet úvěr) odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 16. Plnění poskytnuté žalovaným z titulu absolutně neplatné smlouvy soud právně kvalifikoval jako bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2993 o. z. Žalobkyně v řízení tvrdila, že žalovanému poskytla částku 15.000 Kč a žalovaný uhradil 13.470 Kč, žalovanému tak zbývá k úhradě 1.530 Kč. Závazek žalovaného vrátit bezdůvodné obohacení ve výši 1.530 Kč se pak stal splatným dnem [datum], neboť žalovaný byl vyzván k jeho zaplacení výzvou doručenou žalovanému dne [datum]. Soud proto rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit z přiznané částky zákonný úrok z prodlení od [datum], neboť od této doby byl žalovaný prokazatelně v prodlení se zaplacením dlužné částky. Dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění, činí zákonná výše úroků z prodlení pro rozhodné období 15 % p. a. Ve zbytku požadovaného peněžitého plnění a úroku z prodlení soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II). 17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V řízení byl úspěšnější žalovaný, který by měl právo na poměrnou část všech svých nákladů řízení. Žalovaný v řízení zůstal nečinný a neučinil na svou obranu žádné procení úkony, v jejichž důsledku by mu ve vztahu k vedenému řízení vznikly účelně vynaložené výlohy, jež by mu žalobkyně měla nahradit. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.