12 C 226/2023-17 — Okresní soud v Nymburce

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 17.898 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % z této částky od 5. 4. 2023 do zaplacení, a to dle smlouvy o úvěru, kterou uzavřela se žalovanou dne 8. 2. 2022. Na základě této smlouvy žalobkyně žalované poskytla úvěr v částce 11.000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr vrátit a zaplatit za to souhrnný poplatek v částce 8.998 Kč ve splátkách 334 Kč týdně. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná z titulu uvedené smlouvy o úvěru uhradila pouze částku 2.100 Kč a dále již úvěr nesplácela. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 8. 2. 2022, formuláře pro standardní informace, smluvních podmínek a splátkového kalendáře soud zjistil, že žalobkyně a žalovaná se dne 8. 2. 2022 písemně dohodli, že žalobkyně poskytne žalované peněžní prostředky v částce 11.000 Kč, které žalovaná při podpisu smlouvy převzala. Žalovaná se zavázala úvěr splácet v 60 týdenních splátkách v částce 333,30 Kč týdně. Ve smlouvě byla žalovaná označena jménem příjmením a rodným číslem. 4. Z evidenční karty soud zjistil, že žalovaná před podpisem smlouvy dne 8. 2. 2022 učinila písemné prohlášení, že je svobodná, příjem má od zaměstnavatele ve výši 16.928 Kč, má další závazky z úvěrů a zápůjček, které splácí částkou 1.444 Kč měsíčně, její výdaje na bydlení činí 4.872 Kč a výdaje životního minima v částce 4.410 Kč a nemá nezaopatřené děti. Vykonání dalších úkonů žalobkyně při posouzení schopnosti žalované splácet úvěr, nebyla prokázána. 5. Z předžalobní výzvy soud zjistil, že zástupce žalobkyně dne 23. 9. 2022 vyzval žalovanou k zaplacení dluhu s odkazem na smlouvu o úvěru ze dne 8. 2. 2022, a to ve lhůtě do 7 dnů od doručení výzvy. Z podacího archu soud zjistil, že téhož dne zástupce žalobkyně výzvu odeslal. 6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle ustanovení § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. 8. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 9. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2). 10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 11. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 12. Podle ust. § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 13. Podle ust. § 2993 o. z. Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 14. Na základě shora provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru, současně se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru a o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 a následující o. z. Za rozhodující pro právní posouzení této věci soud považoval skutečnost, zda žalobkyně řádně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Při posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr se poskytovatel úvěru nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ČR 33 Cdo 2178/2018). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. 15. V daném případě soud nemohl než uzavřít, že žalobkyně nedostála povinnosti stanovené jí zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr. Žalobkyně neprokázala, že by jakkoliv ověřila příjmy a výdaje žalované a zjišťovala absenci žalované v registrech dlužníků a vedených exekucí. Ověřením dalších poměrů žalované se žalobkyně rovněž vůbec nezabývala. Žalobkyně se nedostavila k nařízenému jednání, sama se tak vzdala možnosti být soudem poučena podle ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o potřebě navrhnout k těmto tvrzením důkazní návrhy, případě důkazy předložit a o následcích nesplnění těchto povinností. Smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou je proto neplatná, když k této skutečnosti je soud povinen přihlížet v souladu s ust. § 588 občanského zákoníku i bez návrhu, neboť takovéto jednání věřitele (nedostatečné zjištění schopnosti žalovaného splácet úvěr) odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 16. Plnění poskytnuté žalované z titulu absolutně neplatné smlouvy soud právně kvalifikoval jako bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2993 o. z. Žalobkyně v řízení tvrdila, že žalované poskytla částku 11.000 Kč a žalovaná uhradila 2.100 Kč, žalované tak zbývá k úhradě 8.900 Kč. Závazek žalované vrátit bezdůvodné obohacení ve výši 8.900 Kč se pak stal splatným dnem [datum], neboť žalovaná byla vyzvána k jeho zaplacení do 7 dnů výzvou doručenou žalované dne 26. 9. 2022. Soud proto rozhodl o povinnosti žalované zaplatit z přiznané částky zákonný úrok z prodlení od [datum], neboť od této doby byla žalovaná prokazatelně v prodlení se zaplacením dlužné částky. Dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění, činí zákonná výše úroků z prodlení pro rozhodné období 15 % p. a. Ve zbytku požadovaného peněžitého plnění a úroku z prodlení soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II). 17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V řízení byla úspěšnější žalovaná, která by měla právo na poměrnou část všech svých nákladů řízení. Žalovaná v řízení zůstala nečinná a neučinila na svou obranu žádné procení úkony. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.