18 C 356/2020-15 — Okresní soud v Novém Jičíně

1. Žalobkyně se svou žalobou doručenou soudu dne [datum] domáhala po žalovaném úhrady žalované částky, když v žalobě tvrdila, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr ve výši [částka] Součástí smlouvy byly obchodní podmínky a sazebník poplatků. Žalovaný řádně úvěr nesplácel a vznikl mu proto na jistině a úrocích dluh ve výši žalované částky. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil a vzhledem k tomu, že žádná ze stran nevznesla námitky proti tomu, aby soud ve věci rozhodoval bez jednání, rozhodl soud ve věci bez jednání v souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”). 3. Po provedeném dokazování má soud prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru dne [datum], na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně zřídila žalovanému úvěr ve výši [částka]. Úvěr byl sjednán s úrokovou sazbou dle obchodních podmínek smlouvy a dle sazebníku poplatků. Při výši zapůjčené jistiny [částka] se dlužník zavázal věřiteli zaplatit celkem částku [částka], což představuje součet jistiny a kapitalizovaných úroků ve výši [částka]. Dlužník se zavázal uhradit dluh v týdenních splátkách po [částka], přičemž poslední splátka byla stanovena na [datum] (ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne [datum]). Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, uhradil pouze [částka] a k datu ukončení smlouvy činil dluh žalovanou částku. K tomuto datu rovněž žalobkyně žalovaného vyzvala k okamžité úhradě dluhu. Ke dni podání žaloby dluh žalobkyně vyčíslila na dlužnou jistinu ve výši [částka], úrok ve výši [částka] (z platební historie účtu, ze smlouvy včetně smluvních podmínek). 4. Dle ustanovení § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 5. Dle ustanovení § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Dle ustanovení § 2048 o. z., ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. 7. Dle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 ve znění novely č. 43/2013 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZosÚ“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Princip odpovědného úvěrování, potažmo ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrana věřitele před nedobytností pohledávky byl posílen novelou citovaného zákonného ustanovení provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., a to zavedením sankce pro případ, kdy věřitel nedostojí odborné péči při posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Jinak vyjádřeno, věřitel musí dodržet vysoce kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a nejlepším zájmu spotřebitele, jak dovozuje shodně teorie i soudní praxe při vymezení odborné péče (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, odst. 26). V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud zformuloval a odůvodnil závěr, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Zastal tedy takový výklad § 9 odst. 1 ZosÚ, že poskytovatel úvěru musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr (půjčku) a požadovat doklady k jeho tvrzení, aktivně úvěruschopnost spotřebitele zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru (půjčky) považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky poměrů spotřebitele vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. 8. Ústavní soud České republiky ve svém nálezu III. ÚS 4129/2018 řešil otázku rozporu úvěrových smluv s dobrými mravy v oblasti posuzování úvěruschopnosti, když mimo jiné uvedl, že„ posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy nemůže vycházet jen z objektivizovaného hodnocení jednotlivých parametrů úvěrové smlouvy, ale obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu je výchozí zásada, kterou jako obecný princip mají soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven neboli nikoliv“. 9. Soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným nebyla řádně a platně uzavřena předmětná úvěrová smlouva z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy řádným neposouzením úvěruschopnosti žalovaného ze strany poskytovatele úvěru. 10. S ohledem na nález Ústavního soudu III. ÚS 4129/2018 pak soud pro posouzení platnosti uzavřené úvěrové smlouvy a její případný rozpor s dobrými mravy analogicky použil podmínky uvedené v ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 ve znění novely č. 43/2013 Sb. a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, odst. 26 a rozhodl proto, jak výše uvedeno z níže uvedených důvodů. 11. V daném případě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr, přestože neměla nijak prokázánu úvěruschopnost žalovaného, kromě tvrzení žalovaného. Je tedy zřejmé, že schopnost žalovaného dluh splácet nebyla žalobkyní posouzena řádně a s odbornou pečlivostí. Jinak by žalobkyně musela dospět k závěru, že nemají dostatek podkladů pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného. 12. S ohledem na výše uvedené pak si strany jsou povinny vrátit svá plnění. Žalobkyně již obdržela od žalovaného [částka], zbývá uhradit žalobkyni [částka] (nedoplatek z částky [částka]), když k této úhradě soud žalovaného zavázal z titulu bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. Vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal do prodlení, zavázal ho soud v souladu s ustanovením § 1970 o. z. k úhradě úroku z prodlení ve výši stanovené v souladu s vyhláškou 351/13 Sb. 13. Soud žalobu zamítl ve zbývající části žalované částky, když dospěl k závěru, že úvěrová smlouva mezi stranami nebyla uzavřena platně z důvodu, že žalobkyně nedostála odborné péče jako poskytovatel úvěru náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách a tuto odborně posoudit. Pečlivě a aktivně úvěruschopnost žalovaného nezjišťovala a neprověřovala s řádnou odbornou péčí, pročež nemohla učinit ani odpovídající závěr o jeho úvěruschopnosti. Nezbývá, než dospět k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru, která podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. odporuje zákonu (§ 9 ZosÚ). 14. Ohledně náhrady nákladů řízení rozhodl v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení ve výši 6,58 % z účtovaných nákladů řízení (poměr úspěchu a neúspěchu ve věci), což při nákladech řízení ve výši [částka] (zaplacený soudní poplatek ve výši [částka]), činí částku [částka].