13 C 207/2022-12 — Okresní soud v Novém Jičíně

Žalobce se svou žalobou došlou soudu dne [datum] domáhal po žalovaném zaplacení částky 6 507,58 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce se žalovaným uzavřeli Smlouvu o bankovních produktech, na jejímž základě právní předchůdce žalobce ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) žalovanému zřídil bankovní účet a poskytl kontokorentní úvěr, kterým žalovanému umožnil přečerpat prostředky na běžném účtu až do sjednané výše. Žalovaný překročil sjednanou výši úvěrového limitu a nesplácel úvěr řádně a včas. Žalobce tudíž převedl čerpanou částku na nově zřízený úvěrový účet. Žalovaný však ani poté dluh nesplácel. Na běžném účtu se pak v rozporu se smlouvou dostal do záporného zůstatku. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne [datum] právní předchůdce žalobce postoupil pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, na žalobce. Vedle jistiny dluhu se žalobce s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhal zaplacení zákonného úroku z prodlení a smluvního úroku ve výši 21,99 % ročně z dlužné částky. Žalovaný se k věci nevyjádřil. V souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. soud rozhodoval bez jednání a dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) se žalovaným uzavřel Smlouvu o bankovních produktech, na jejímž základě právní předchůdce žalobce zřídil žalovanému běžný účet a poskytl kontokorentní úvěr s úvěrovým limitem 5 000 Kč. Žalovaný kontokorent využíval, avšak dluh řádně nehradil, když na jistině dluží 4 570 Kč a na poplatcích 1 200 Kč. Na běžném účtu se opak žalovaný dostal do nepovoleného debetu ve výši 737,58 Kč. Právní předchůdce žalobce proto přistoupil k postoupení této pohledávky na žalobce, což bylo žalovanému oznámeno. Žalovaný však dlužnou částku nezaplatil ani po písemné výzvě žalobce. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1879 nového občanského zákoníku (zák. č. 89/2012 Sb.) věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1887 nového občanského zákoníku (zák. č. 89/2012 Sb.) postoupit lze i soubor pohledávek, ať již současných nebo budoucích, je-li takový soubor pohledávek dostatečně určen, zejména pokud se jedná o pohledávky určitého druhu vznikající věřiteli v určité době nebo o různé pohledávky z téhož právního důvodu. Pododdíl 2 Změna v osobě dlužníka Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným (právní předchůdce žalobce coby podnikatel a žalovaný coby spotřebitel; § 1810 občanského zákoníku) byla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 4 570 Kč. Jelikož žalovaný poskytnuté peněžní prostředky nevrátil, uložil mu tuto povinnost soud rozsudkem. Spolu s dlužnou jistinou uložil soud žalovanému zaplatit i poplatky v celkové výši 1 200 Kč. Nárok na tyto poplatky vyplývá z uzavřené smlouvy o bankovních produktech a službách a jejich výši požaduje soud za přiměřenou. Dále mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným byla řádně uzavřena smlouva o účtu ve smyslu § 2662 a následujících občanského zákoníku. Na základě této smlouvy vedl právní předchůdce žalobce pro žalovaného účet, v němž se žalovaný v rozporu s uzavřenou smlouvou dostal do debetu ve výši 737,58 Kč, který nevyrovnal ani po té, co byl upomínán. Pohledávka, která je předmětem tohoto řízení, byla na žalobce postoupena v souladu s § 1879 občanského zákoníku. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. občanského zákoníku), národní úpravu národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne [datum] o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné písm. e)). Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí jednak poplatek za uzavření smlouvy, jednak úroky. V rozporu s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 1 odst. 2 občanského zákoníku) je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (k tomu srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Sjednaný smluvní úrok ve výši 21,99 % ročně je odpovídající citované judikatuře, a proto soud žalobě v této části vyhověl. Konečně žalobce požaduje po žalované placení zákonného úroku z prodlení ve výši, která odpovídá ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 prováděcího nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků, a to ode dne následujícího po splatnosti shora uvedené, soud proto žalobě v této části vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 089 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 6 507,58 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a.t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.