13 C 263/2022-19 — Okresní soud v Novém Jičíně

1. Žalobce se svou žalobou došlou soudu dne [datum] domáhal po žalované zaplacení částky 10 745,96 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce se žalovanou prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřeli Smlouvu o úvěru [anonymizováno], na jejímž základě právní předchůdce žalobce ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) dne [datum] žalované poskytl částku 3 500 Kč, kterou žalovaná v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátila. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne [datum] právní předchůdce žalobce postoupil pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, na žalobce. Vedle jistiny dluhu se žalobce s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhal zaplacení: - zákonného úroku z prodlení z částky 3 500 Kč - kapitalizovaného úroku v celkové výši 5 456,96Kč - smluvní pokuty ve výši 1 750 Kč - náklady na uplatnění pohledávky 39 Kč 2. Žalovaná se k věci nevyjádřila. 3. V souladu s ustanovením § 115a o.s.ř. soud rozhodoval bez jednání a dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce se žalovanou prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřel Smlouvu o úvěru [anonymizována dvě slova], na jejímž základě právní předchůdce žalobce ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) dne [datum] žalované poskytl částku 3 500 Kč, kterou žalovaná v dohodnuté lhůtě splatnosti do dne [datum] nevrátila. Dopisem ze dne [datum] byla žalovaná naposledy vyzvána k úhradě dluhu. 4. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Podle § 2048 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Podle § 2049 občanského zákoníku zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený. 6. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. 7. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 8. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou (právní předchůdce žalobce coby podnikatel a žalovaná coby spotřebitel; § 1810 občanského zákoníku) byla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku. Žalované byl poskytnut úvěr ve výši 3 500 Kč, kterou měla vrátit do [datum]. Jelikož žalovaná poskytnuté peněžní prostředky nevrátila, uložil ji tuto povinnost soud rozsudkem. Pohledávka, která je předmětem tohoto řízení, byla na žalobce postoupena v souladu s § 1879 občanského zákoníku. 9. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. občanského zákoníku), národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). 10. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne [datum] o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné písm. e)). Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. 11. Optikou citovaných zákonných ustanovení a judikaturních závěrů soud posuzoval další ujednání účastníků, obsažených ve smlouvě o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku. 12. Mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí jednak poplatek za uzavření smlouvy, jednak úroky. V rozporu s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 1 odst. 2 občanského zákoníku) je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (k tomu srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). 13. Za poskytnutí úvěru požadoval žalobce na poplatcích a úroku celkem částku 5 456,96 Kč. Tato částka výrazně přesahuje výši poskytnutých finančních prostředků. K otázce přiměřenosti odměny věřitele se vyslovil ve svém rozsudku ze dne 22. 3. 2012 č. j. 101 VSPH 14/2012-54 Vrchní soud v Praze, který dospěl k závěru, že je nemravný zisk zapůjčitele nad 30 % půjčené částky. Tady by měl žalovaný zaplatit přes 100 %, což se jeví ve světle zmíněného judikátu jako zcela nepřiměřené. Přiměřených 30% činí 1 050 Kč. 14. Mezi ujednání týkající se placení odškodného spotřebitelem, který neplní svůj závazek, se řadí smluvní úrok z prodlení, jednorázová smluvní pokuta, smluvní pokuta vyjádřená v závislosti na délce porušování závazku a rovněž poplatky za upomínku. 15. V případě sjednaného poplatku za upomínku ve výši 39 Kč, spočívající v odeslání upomínacího dopisu, soud akcentoval jeho sjednanou výši ve vztahu k výši poskytnutých peněžních prostředků a k účelu, který má plnit, tedy uhradit v paušální formě náklady žalobce vzniklé s upomínáním žalované. V tomto směru soud nepokládá ujednání za nepřiměřené a žalobě v této části vyhověl. 16. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (funkce preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 438/2005, v němž soud dovodil, že smluvní pokuta ve výši 1 % denně je nepřiměřená, naopak smluvní pokuta 0,5 % denně je přiměřená). Soud uvážil výši poskytnutých peněžních prostředků, výši sankční povinnosti a dospěl k závěru, že sjednaná smluvní pokuta 0,1 % z dlužné částky denně je přiměřená a tudíž souladně sjednána se shora citovanou směrnicí včetně její přílohy, a proto požadavku na zaplacení 1 750 Kč vyhověl. 17. Celkem by tedy žalovaný měl žalobci zaplatit 6 339Kč (3 500 + 1 050 + 39 + 1 750 = 6 339). Protože zaplatil 0,95 Kč, uložil mu soud zaplatit zbývajících 6 338,05 Kč a ve zbytku žalobu zamítl. 18. Konečně žalobce požaduje po žalované placení zákonného úroku z prodlení ve výši, která odpovídá ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 prováděcího nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků, a to ode dne následujícího po splatnosti shora uvedené, soud proto žalobě v této části vyhověl. 19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 234,90 Kč, přičemž tato částka představuje 9,58 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 54,79 % a úspěchu žalované v rozsahu 45,21 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 10 745,96 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včet