13 C 274/2022-18 — Okresní soud v Novém Jičíně

Žalobce se svou žalobou došlou soudu dne [datum] domáhal po žalované zaplacení částky 10 096,50 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce se žalovanou uzavřeli Smlouvu o úvěru, na jejímž základě právní předchůdce žalobce ([právnická osoba], [IČO], [anonymizováno] [číslo]) dne [datum] žalované poskytl částku 5 000 Kč, kterou žalovaná spolu s poplatkem 5 096,50 Kč v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátila. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne [datum] právní předchůdce žalobce postoupil pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, na žalobce. Žalovaná se k věci nevyjádřila. Soud rozhodoval bez jednání dle § 115a o.s.ř. a dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce ([právnická osoba], [IČO], [anonymizováno] [číslo]) se žalovanou prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřel Smlouvu o úvěru, na jejímž základě právní předchůdce žalobce dne [datum] žalované poskytl částku 5 000 Kč, kterou žalovaná spolu s poplatkem ve výši 5 096,50 Kč v dohodnuté lhůtě splatnosti do dne [datum] nevrátila. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla pohledávka postoupena na žalobce. Dopisem ze dne [datum] byla žalovaná naposled vyzvána k úhradě dluhu. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 1879 občanského zákoníku věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1887 občanského zákoníku postoupit lze i soubor pohledávek, ať již současných nebo budoucích, je-li takový soubor pohledávek dostatečně určen, zejména pokud se jedná o pohledávky určitého druhu vznikající věřiteli v určité době nebo o různé pohledávky z téhož právního důvodu. Pododdíl 2 Změna v osobě dlužníka Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. občanského zákoníku), národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne [datum] o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné písm. e)). Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou (právní předchůdce žalobce coby podnikatel a žalovaná coby spotřebitel; § 1810 občanského zákoníku) byla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku. Žalované byl poskytnut úvěr ve výši 5 000 Kč, který ve lhůtě splatnosti nesplatila. Pohledávka, která je předmětem tohoto řízení, byla na žalobce postoupena v souladu s § 1879 občanského zákoníku. Jelikož žalovaná poskytnuté peněžní prostředky nevrátila, uložil ji tuto povinnost soud rozsudkem. Mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí jednak poplatek za uzavření smlouvy, jednak úroky. V rozporu s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 1 odst. 2 občanského zákoníku) je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (k tomu srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Zápůjčka stojí na poplatku 5 096,50 Kč, což je více než 100 % půjčené částky. K otázce přiměřenosti odměny věřitele se vyslovil ve svém rozsudku ze dne 22. 3. 2012 č. j. 101 VSPH 14/2012-54 Vrchní soud v Praze, který dospěl k závěru, že je nemravný zisk zapůjčitele nad 30 % půjčené částky. Tady by měl žalovaný zaplatit přes 100 %, což se jeví ve světle zmíněného judikátu jako zcela nepřiměřené. Přiměřených 30 % činí 1 500 Kč. Soud proto uložil žalované zaplatit tuto částku a ve zbytku žalobu zamítl. Konečně žalobce požaduje po žalované placení zákonného úroku z prodlení ve výši, která odpovídá ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 prováděcího nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků, a to ode dne následujícího po splatnosti shora uvedené, soud proto žalobě v této části vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 705,20 Kč, přičemž tato částka představuje 28,76 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 64,38 % a úspěchu žalované v rozsahu 35,62 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 10 096,50 Kč sestávající z částky 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a.t., z částky 300 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a.t. a z částky 300 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a.t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a.t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.