18 C 7/2022-62 — Okresní soud v Novém Jičíně

1. Žalobkyně se svou žalobou doručenou soudu dne [datum] domáhala po žalovaném úhrady žalované částky, když v žalobě tvrdila, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému revolvingový úvěr ve výši 15 000 Kč Součástí smlouvy byly obchodní podmínky a sazebník poplatků. Žalovaný řádně úvěr nesplácel a vznikl mu proto na jistině, poplatcích, nákladech vymáhání a úrocích dluh ve výši žalované částky. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil a vzhledem k tomu, že žádná ze stran nevznesla námitky proti tomu, aby soud ve věci rozhodoval bez jednání, rozhodl soud ve věci bez jednání v souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”). 3. Po provedeném dokazování má soud prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru dne [datum], na jejímž základě žalobkyně zřídila žalovanému úvěrový rámec výši 15 000 Kč. Úvěr byl sjednán s úrokovou sazbou dle obchodních podmínek smlouvy a dle sazebníku poplatků. Při výši úvěrového rámce 15 000 Kč se dlužník zavázal věřiteli zaplatit tuto částku spolu se smluvním úrokem. Dlužník nehradil řádně a včas (ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným, ze dne [datum]). Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, neuhradil měsíční minimální splátky a z tohoto důvodu žalobkyně v souladu s obchodními podmínkami [datum] ukončila smlouvu. Ke dni podání žaloby dluh žalobkyně vyčíslila na dlužnou jistinu ve výši 15 101,12 Kč, poplatky ve výši 4 603 Kč, úrok a úroky z prodlení (z platební historie účtu, ze smlouvy včetně smluvních podmínek). 4. Žalobkyně nedoložila, že by právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného jinak než na základě jím tvrzené výše příjmu. 5. Dle ustanovení § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 6. Dle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Dle ustanovení § 2048 o. z., ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. 8. Dle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 ve znění novely č. 43/2013 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZosÚ“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Princip odpovědného úvěrování, potažmo ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrana věřitele před nedobytností pohledávky byl posílen novelou citovaného zákonného ustanovení provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., a to zavedením sankce pro případ, kdy věřitel nedostojí odborné péči při posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Jinak vyjádřeno, věřitel musí dodržet vysoce kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a nejlepším zájmu spotřebitele, jak dovozuje shodně teorie i soudní praxe při vymezení odborné péče (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, odst. 26). V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud zformuloval a odůvodnil závěr, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Zastal tedy takový výklad § 9 odst. 1 ZosÚ, že poskytovatel úvěru musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr (půjčku) a požadovat doklady k jeho tvrzení, aktivně úvěruschopnost spotřebitele zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru (půjčky) považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky poměrů spotřebitele vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem (včetně informací z veřejně přístupných rejstříků). 9. Ústavní soud České republiky ve svém nálezu III. ÚS 4129/2018 řešil otázku rozporu úvěrových smluv s dobrými mravy v oblasti posuzování úvěruschopnosti, když mimo jiné uvedl, že„ posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy nemůže vycházet jen z objektivizovaného hodnocení jednotlivých parametrů úvěrové smlouvy, ale obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu je výchozí zásada, kterou jako obecný princip mají soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven neboli nikoliv“. 10. Soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným nebyla řádně a platně uzavřena předmětná úvěrová smlouva z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy řádným neposouzením úvěruschopnosti žalovaného ze strany poskytovatele úvěru (zápůjčky). 11. S ohledem na nález Ústavního soudu III. ÚS 4129/2018 pak soud pro posouzení platnosti uzavřené úvěrové smlouvy a její případný rozpor s dobrými mravy analogicky použil podmínky uvedené v ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 ve znění novely č. 43/2013 Sb. a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, odst. 26 a rozhodl proto, jak výše uvedeno z níže uvedených důvodů. 12. V daném případě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr, přestože neměla řádně prokázánu úvěruschopnost žalovaného, kromě tvrzeného příjmu. Je tedy zřejmé, že schopnost žalovaného dluh splácet nebyla žalobkyní posouzena řádně a s odbornou pečlivostí. Jinak by žalobkyně musela dospět k závěru, že nemá dostatek podkladů pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného. 13. S ohledem na výše uvedené pak si strany jsou povinny vrátit svá plnění (§ 2991 o. z.). Žalovanému zbývá uhradit žalobkyni 15 101,12 Kč (nedoplatek jistiny), když k této úhradě soud žalovaného zavázal z titulu bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2991 o. z. Vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal do prodlení, zavázal ho soud v souladu s ustanovením § 1970 o. z. k úhradě úroku z prodlení ve výši stanovené v souladu s vyhláškou 351/2013 Sb. 14. Soud žalobu zamítl ve zbývající části žalované částky, když dospěl k závěru, že úvěrová smlouva mezi stranami nebyla uzavřena platně z důvodu, že žalobkyně nedostála odborné péče jako poskytovatel úvěru (zápůjčky) náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách a tuto odborně posoudit. Pečlivě a aktivně úvěruschopnost žalovaného nezjišťovala a neprověřovala s řádnou odbornou péčí, pročež nemohla učinit ani odpovídající závěr o jeho úvěruschopnosti. Nezbývá, než dospět k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru, která podle ustanovení § 580 o. z. odporuje dobrým mravům, jak dovodil Ústavní soud ve svém nálezu III. ÚS 4129/2018. 15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 199,87 Kč, přičemž tato částka představuje 53,28 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 76,64 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 23,36 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 19 704,12 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, podání žaloby) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.