13 C 127/2023-14 — Okresní soud v Novém Jičíně

Žalobce se svou žalobou došlou soudu dne [datum] domáhal po žalovaném zaplacení částky 41 538,75 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že se žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřeli Smlouvu o úvěru HU01231869, na jejímž základě žalobce dne [datum] žalovanému poskytl částku 40 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal zaplatit v měsíčních splátkách po 3 009 Kč. Žalovaný zaplatil splátku splatnou dne [datum] a splátku splatnou v měsíci říjnu 2022 zaplatili jen částečně, a to ve výši 2 031,13 Kč. Žádné další splátky již nezaplatil. Žalobce proto v souladu s obchodními podmínkami provedl zesplavnění celého zbývajícího dluhu. Vedle jistiny dluhu se žalobce s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhal zaplacení smluvního úroku nejprve ve výši 17,9 % ročně, posléze ve výši 15 % ročně z dlužné částky a zákonného úroku z prodlení. Dále se žalovanému na základě dodatku [číslo] k rámcové smlouvě umožnili čerpat kontokorent K účtu do výše 5 000 Kč žalovaný tento kontokorent vyčerpal, avšak takto získané finanční prostředky žalobci nevrátil. Žalovaný rovněž nezaplatil poplatek za vedení účtu ve výši 10 Kč. Za upomínky žalovaného pak žalobce požadoval částku 1 000 Kč, když žalovaného upomínal opakovaně telefonicky, v jeho internetovém bankovnictví, emailem a SMS zprávami. Žalovaný se k věci nevyjádřil. Soud rozhodoval bez jednání dle § 115a o.s.ř. a dospěl k závěru, že žalobce se žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřel Smlouvu o úvěru HU01231869, na jejímž základě žalobce dne [datum] žalovanému poskytl částku 40 000 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti nesplácel. Dopisem byl proto žalovaný vyzván k úhradě celého zbývajícího dluhu. Žalovaný se citovanou smlouvou zavázal k vrácení částky 40 000 Kč a dále smluvního úroku ve výši 17. 9 %. Protože žalovaný na jistinu zaplatil jen 4 471,25 Kč, dluží na jistině žalobci ještě 35 528,75 Kč. Déle uzavřeli smlouvu o povoleném přečerpání, jako dodatek ke smlouvě o účtu. Na základě toho poskytl žalobce žalovanému úvěr ve formě úvěrového limitu v částce 5 000 Kč. Žalovaný se pak zavázal takto poskytnuté finanční prostředky spolu s dohodnutým úrokem ve výši 18,9 % ročně z dlužné částky splácet Žalovaný využil poskytovanou částku 5 000 Kč, avšak ji řádně nesplácel a dostal se do prodlení. Na poplatcích pak žalovaný dlužil 1010 Kč, z toho 10 Kč připadá na měsíční poplatek za vedení účtu a 1 000 Kč na náklady na vymáhání pohledávek. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi žalobcem a žalovaným (žalobce coby podnikatel a žalovaný coby spotřebitel; § 1810 občanského zákoníku) byly platně uzavřeny dvě spotřebitelské smlouvy o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku. Žalovanému byl poskytnut jednak úvěr ve výši 40 000 Kč a jednak úvěr ve formě kontokorentu ve výši 5 000 Kč. Na úvěr ve výši 40 000 Kč uhradil žalovaný jen malou část, a to 4 471,25 Kč a na úvěr 5 000 Kč neuhradil žalovaný ničeho. Soud mu proto uložil zaplatit i zbývající část jistiny, to je 35 528,75 Kč a 5 000 Kč. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. občanského zákoníku), národní úpravu národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne [datum] o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Optikou citovaných zákonných ustanovení a judikaturních závěrů soud posuzoval další ujednání účastníků, obsažených ve smlouvě o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku. Mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí jednak poplatek za uzavření smlouvy, jednak úroky. V rozporu s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 1 odst. 2 občanského zákoníku) je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (k tomu srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Sjednaný smluvní úrok ve výši 17,9 %, respektive 18,9 % je odpovídající citované judikatuře, a proto soud žalobě v této části vyhověl Výše měsíčního poplatku za vedení účtu 10 Kč i výše poplatku za vymáhání pohledávek ve výši 1 000 Kč jsou dle názoru soudu zcela přiměřené, když vymáhání pohledávek obsahovalo opakované upomínání telefonicky, emailem, SMS zprávami a upozornění v rámci internetového bankovnictví žalovaného. Soud proto žalobě vyhověl i co se týče nároku na tyto poplatky. Konečně žalobce požaduje po žalovaném placení zákonného úroku z prodlení ve výši, která odpovídá ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 prováděcího nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků, a to ode dne následujícího po splatnosti shora uvedené, soud proto žalobě v této části vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 077 Kč, což jsou prostředky vynaložené žalobcem na soudní poplatek.