13 C 179/2023-18 — Okresní soud v Novém Jičíně

1. Žalobce se svou žalobou došlou soudu dne [datum] domáhal po žalovaném zaplacení částky 32 058 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že žalobce poskytl žalovanému revolvingový úvěr formou poskytnutí úvěrového rámce. Ke dni [datum] (datum posledního čerpání úvěru) žalovaný postupně z úvěrového rámce vyčerpal peněžní prostředky v celkové výši 51 317 Kč. Úvěr se žalovaný zavázal splatit pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 5 % z částky dlužné vždy k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, zaokrouhlené na celé desetitisíce nahoru, nejméně však ve výši 500 Kč. Žalobce účtoval v souladu se smlouvou o úvěru smluvní pokutu za prodlení se splácením úvěru ve výši 0,1 % denně ze splátky v prodlení v délce více než 30 dnů. V případě tohoto úvěru žalobce žalovaného vyzval k úhradě smluvní pokuty ve výši 298,28 Kč. Dne [datum], před tím, než se úvěr stal v důsledku prodlení žalovaného splatným, vyzval žalobce žalovaného k uhrazení dlužné splátky ve lhůtě 30 dnů. Žalovaný v této lhůtě dlužnou splátku neuhradil. Dopisem ze dne [datum] žalobce v souladu s příslušnými všeobecnými úvěrovými (obchodními) podmínkami od úvěrové smlouvy odstoupil. Odstoupení od úvěrové smlouvy nabylo účinnosti dne [datum], a dluh žalovaného ve výši 34 258 Kč se tak stal splatným v celém rozsahu. Celková dlužná částka úvěru činí 34 258 Kč a je tvořena jistinou 29 471,36 Kč, úroky 3 249,16 Kč, pojistným 639,20 Kč, náhradou nákladů za vymáhací proces 600 Kč za odeslání upomínky a smluvní pokutou za prodlení 298,28 Kč. Dopisem ze dne [datum] a ze dne [datum] vyzval žalobce žalovaného ke splnění dluhu, avšak marně. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil. 3. Soud rozhodoval bez jednání dle § 115a o.s.ř. a dospěl k závěru, že žalobce uzavřel se žalovaným dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru k účtu. Na základě toho poskytl žalobce žalovanému revolvingový úvěr ve formě úvěrového limitu, který byl čerpán až do výše 51 317 Kč. Žalovaný se pak zavázal splatit pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 5 % z částky dlužné vždy k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, zaokrouhlené na celé desetitisíce nahoru, nejméně však ve výši 500 Kč. Žalovaný ke dni podání žaloby z úvěrového limitu nesplatila 34 258 Kč, na úrocích dluží 3 249,16 Kč (roční úroková sazba byla ve výši 26,28%) a na pojistném 639,20 Kč (sjednáno ve výši 5,99% z měsíční částky úvěru). V souladu s uzavřenou smlouvou vznikl žalobci nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 298,28 Kč (výše smluvní pokuty činila 0,1% denně z každé částky, s jejímž splacením se žalovaný dostal do prodlení více než 30 dnů) a na nákladech za odeslání upomínky pak žalovaný ke dni podání žaloby dlužil 600 Kč. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného si žalobce počínal tak, že schopnost žalovaného splácet úvěr prověřoval poměrně podrobně, když kromě zjišťování údajů ve veřejně dostupných rejstřících hodnotil rovněž příjmy a výdaje žalovaného a dospěl k závěru, že žalovaný je schopen řádného splácení závazku vzniklého poskytnutím úvěru. 4. Podle § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 6. Podle § 2048 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. 7. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi žalobcem a žalovaným (žalobce coby podnikatel a žalovaný coby spotřebitel; § 1810 občanského zákoníku) byla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku. Žalovaný z úvěrového limitu revolvingového úvěru vyčerpala celkem 51 317 Kč, z čehož 34 258 Kč nevrátil. Úvěruschopnost žalovaného byla dostatečně zkoumána a zjištěné údaje nezavdávaly příčinu k pochybnostem o schopnosti žalované úvěr řádně splácet. Jelikož žalovaný poskytnuté peněžní prostředky dosud nevrátil, uložil mu tuto povinnost soud rozsudkem. 8. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. občanského zákoníku), národní úpravu národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). 9. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne [datum] o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. 10. Optikou citovaných zákonných ustanovení a judikaturních závěrů soud posuzoval další ujednání účastníků, obsažených ve smlouvě o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku. 11. Mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí i úroky. V rozporu s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 1 odst. 2 občanského zákoníku) je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (k tomu srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Sjednaný smluvní úrok ve výši 26,28 % ročně je odpovídající citované judikatuře, a proto soud žalobě v této části, to je v částce 3 249,16 Kč vyhověl. 12. V případě požadované úhrady nákladů za upomínku ve výši 600 Kč soud akcentoval jeho sjednanou výši ve vztahu k výši poskytnutých peněžních prostředků a k účelu, který má plnit, tedy uhradit v paušální formě náklady žalobce vzniklé s upomínáním žalovaného. V tomto směru soud pokládá ujednání za zcela přiměřené a žalobu i v této části vyhověl. 13. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (funkce preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 438/2005, v němž soud dovodil, že smluvní pokuta ve výši 1 % denně je nepřiměřená, naopak smluvní pokuta 0,5 % denně je přiměřená). Soud uvážil výši poskytnutých peněžních prostředků, výši sankční povinnosti a dospěl k závěru, že sjednaná smluvní pokuta 0,1% denně ze splátky v prodlení delším než 30 dnů, to je celkem 298,28 Kč je přiměřená a tudíž souladně sjednána se shora citovanou směrnicí včetně její přílohy a rovněž v této části bylo žalobě vyhověno. 14. dále soud dospěl k závěru, že bylo mezi účastníky platně sjednáno pojištění, kde však žalovaná neplnila řádně základní povinnost pojištěné, což je platit sjednané pojistné (5,99% z měsíční částky úvěru). Žalobci tudíž přiznal i nárok na zaplacení dlužného pojistného ve výši 639,20 Kč. 15. Konečně žalobce požaduje po žalované placení zákonného úroku z prodlení ve výši, která odpovídá ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 prováděcího nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších změn a dopl