18 C 59/2023-28 — Okresní soud v Novém Jičíně

1. Žalobkyně se svou žalobou doručenou soudu dne 29. 6. 2023 domáhala po žalovaném úhrady žalované částky, když v žalobě tvrdila, že mezi společností [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč Součástí smlouvy byly smluvní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru. Žalovaný řádně úvěr nesplácel a vznikl mu proto na jistině, poplatcích a úrocích dluh ve výši žalované částky. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil. 3. Po provedeném dokazování má soud prokázáno, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným došlo k podpisu smlouvy o úvěru dne 21. 11. 2020, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně zřídila žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč. Úvěr byl sjednán s úrokovou sazbou dle smluvních podmínek. Při výši zapůjčené jistiny 30 000 Kč se dlužník zavázal věřiteli zaplatit celkem částku 66 303 Kč, což představuje součet kapitalizovaných úroků ve výši 24 177 Kč při úrokové sazbě 23,28 % ročně, odměnu za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč, částku 8 286 Kč za službu komfortního a flexibilního splácení a částku 2 340 za doplňkové pojištění (dále jen„ poplatek“). Dlužník se zavázal uhradit dluh v 78 týdenních splátkách po 851 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 21. 5. 2022 (ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným, č. smlouvy [číslo]). Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, uhradil pouze 1 500 Kč a z tohoto důvodu právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo právo dané smluvními podmínkami a pohledávku zesplatnila a došlo k ukončení smlouvy. Ke dni podání žaloby dluh žalobkyně vyčíslila na dlužnou jistinu ve výši 29 661,76 Kč a poplatky ve výši 30 809,72 Kč (z platební historie účtu, ze smlouvy včetně smluvních podmínek). Pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně za žalovaným byla řádně postoupena na žalobkyni a to smlouvou o postoupení pohledávky včetně příslušenství a zajištění (ze smlouvy o postoupení pohledávek a seznamu postupovaných pohledávek). 4. Žalobkyně tvrdila, ale nedoložila (vyjma zákaznické karty), že by právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného jinak, než na základě informací získaných od žalovaného. 5. Dle ustanovení § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 6. Dle ustanovení § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Dle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZosÚ“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Princip odpovědného úvěrování, potažmo ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrana věřitele před nedobytností pohledávky byl posílen novelou citovaného zákonného ustanovení provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., a to zavedením sankce pro případ, kdy věřitel nedostojí odborné péči při posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Jinak vyjádřeno, věřitel musí dodržet vysoce kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a nejlepším zájmu spotřebitele, jak dovozuje shodně teorie i soudní praxe při vymezení odborné péče (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, odst. 26). V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud zformuloval a odůvodnil závěr, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Zastal tedy takový výklad § 9 odst. 1 ZosÚ, že poskytovatel úvěru musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr (půjčku) a požadovat doklady k jeho tvrzení, aktivně úvěruschopnost spotřebitele zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru (půjčky) považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky poměrů spotřebitele vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. 8. Ústavní soud České republiky ve svém nálezu III. ÚS 4129/2018 řešil otázku rozporu úvěrových smluv s dobrými mravy v oblasti posuzování úvěruschopnosti, když mimo jiné uvedl, že„ posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy nemůže vycházet jen z objektivizovaného hodnocení jednotlivých parametrů úvěrové smlouvy, ale obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu je výchozí zásada, kterou jako obecný princip mají soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven neboli nikoliv“. 9. Soud dospěl k závěru, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným nebyla řádně a platně uzavřena předmětná úvěrová smlouva z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy řádným neposouzením úvěruschopnosti žalovaného ze strany poskytovatele úvěru. 10. S ohledem na nález Ústavního soudu III. ÚS 4129/2018 pak soud pro posouzení platnosti uzavřené úvěrové smlouvy a její případný rozpor s dobrými mravy analogicky použil podmínky uvedené v ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 ve znění novely č. 43/2013 Sb. a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, odst. 26 a rozhodl proto, jak výše uvedeno z níže uvedených důvodů. 11. V daném případě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr, přestože neměla řádně prokázánu úvěruschopnost žalovaného, kromě informací uvedených v zákaznické kartě. Je tedy zřejmé, že schopnost žalovaného dluh splácet nebyla právní předchůdkyní žalobkyně posouzena řádně a s odbornou pečlivostí. Jinak by právní předchůdkyně žalobkyně musela dospět k závěru, že nemají dostatek podkladů pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného. 12. S ohledem na výše uvedené pak si strany jsou povinny vrátit svá plnění. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, již obdržela od žalovaného 1 500 Kč, zbývá uhradit žalobkyni 28 500 Kč (nedoplatek z částky 30 000 Kč), když k této úhradě soud žalovaného zavázal z titulu bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. Vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal do prodlení, zavázal ho soud v souladu s ustanovením § 1970 o. z. k úhradě úroku z prodlení ve výši stanovené v souladu s vyhláškou 142/1994 Sb. 13. Soud žalobu zamítl ve zbývající části žalované částky, když dospěl k závěru, že úvěrová smlouva mezi stranami nebyla uzavřena platně z důvodu, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála odborné péče jako poskytovatel úvěru náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách a tuto odborně posoudit. Pečlivě a aktivně úvěruschopnost žalovaného nezjišťovala a neprověřovala s řádnou odbornou péčí, pročež nemohla učinit ani odpovídající závěr o jeho úvěruschopnosti. Nezbývá, než dospět k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru, která podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. odporuje zákonu (§ 9 odst. 1 ZosÚ). 14. Ohledně náhrady nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když žalobkyně ve věci nebyla dostatečně úspěšná a žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly.